Článek
Výměna hesel v průběhu dějin společnosti nám již něco říká. Byť nemusíme vlastnit dostatečné informace. Jde o důležitý díl poznání historie národa. O ní bychom od moudrých osob měli vědět, že kdo ji nezná, je nucen ji opakovaně prožít. Myslí se tím institut poučení, aby nedocházelo ke stejným chybám a nedostatkům. Jenže se poučí málokdo.
Výměna hesel vypadá dnes ještě jinak. Každý může za sebe posoudit, která má vyšší váhu a vliv na jedince, rodinu a místní společenství. Za všechny připomenu známé heslo - „nejdřív práce, pak zábava“. Myslím, že v dřívějších - myslí se časově vzdálenějších, nikoli posledních dvou třech - desetiletích ve značném rozsahu platilo. Tak vedli rodiče své děti, které doma a ve škole tzv. fungovaly a až na výjimky nedocházelo k zásadním potížím. Mělo se obecně za automatické, že děti ráno vstanou a bez vytáček zamíří do školy. Jasná povinnost. A v ní se budou snažit chovat slušně, učit se, poslouchat výklad vyučujícího jedince, po příchodu domů vypracovávat domácí úkoly a připravovat se na další den. A splnit povinnosti uložené rodiči. Až pak si mohly jít hrát ven nebo na určené místo v domě. Rodiče o všem věděli a rozhodovali.
Leckdo má dnes dojem, že původní verze hesla se dost často mění na znění - „nejdřív zábava, pak práce“. Jako občané se již řadu roků ocitáme pod silným tlakem médií a zejména reklamy, abychom si užívali. Snad se má vytvořit dojem, že život je relativně nekonečný mejdan, v němž úkoly a povinnosti jdou stranou. Připomenu teze jako - „nakup a užívej si“, „neváhejte a pořiďte si X. ještě dnes“, „nevaž se, odvaž se“, „Češi odlétají do exotických destinací“ atd. Moje paměť pochopitelně nezachytila všechna. I kdyby se tak stalo, není zde prostor a ani účel pro předkládání úplného výčtu. Jako stručná ilustrace nám plně stačí. Žádná hesla nemluví - na rozdíl od dříve / třeba „Republice více práce, to je naše agitace“ či „Ani zrno nazmar“ / - o práci. Patrně by dnes byla zesměšňována?
Nevím, jestli dobře a kvalitně pozoruji, ale cosi mi jako signály z okolí napovídá, že se už tak pozměněné heslo ještě dále „zdokonaluje“ a „posouvá“ - dokonce až na podobu „nejdřív zábava, pak už nic“. Také jste si změny povšimli? Kdyby se stala rázem, registrovali bychom ji. Že by ji někdo řídil? Co na ni říkáte? Takže máme současnou tendenci chápat tak, že práce se nám částečně a někdy docela vytrácí? Dospělí nebudou souhlasit. Avšak při pohledu na děti kráčí o nemilou skutečnost…
Zřejmě bychom si měli vypomoci opět konkrétním příkladem. Nejlépe bude zamířit do školy a jejího prostředí. Co nás tady čeká? Postačí pár zmínek. Jakákoli zpráva o zkrácení vyučovací hodiny či dne je velmi vřele vítána. O obsah výuky se žáci a žákyně až na řídké čestné výjimky nezajímají. Ano, lze souhlasit, že každý vyučující není brilantní řečník a vynikající motivátor. Jenže děti by měly mít respekt před autoritou dospělého, před institucí a před zákonem, který jim v daném případě přikazuje, že mají za povinnost do školy chodit. Možná je chybou říkat a psát, že ji mají „navštěvovat“. Pak lehce může vzniknout dojem dobrovolnosti a nezávaznosti. Tón nemusí úplně zmizet, ale vědomí povinnosti je nutné v sobě mít a chovat. Navíc se ve školním řádu píše o nutnosti aktivní činnosti. Ale ve škole je jí jako šafránu na lučinách.
Opět se vynořují charakteristické dotazy. Jestliže se děti budou řídit dvěma posledně publikovanými hesly, budou schopny jít studovat na SŠ? Pokračuji - vydělají po skončení školního působení na svůj vlastní život? Kolik jim zůstane sil, času, prostoru, energie a dalších potřebných elementů na zajištění jejich rodiny, pokud se pro ni rozhodnou? Jak se budou „tvářit“ na známý solidární systém, který jim ukládá přispívat na důchody svých prarodičů a později i rodičů. A na konec - s ohledem na vývoj procesů mají zajistit příslušné finanční prostředky i na své vlastní stáří? Zdá se, že dozrává čas - mělo by dojít na výměnu hesel. Na pořádnou!
