Článek
Rozumný čtenář či čtenářka si hned řeknou, že klást otázku daného typu je zcela zbytečné. Pochopitelně ano. Vždyť po vítězstvích přichází odměna, sláva, popularita, peníze, prestiž, reklama, smlouvy, autorita… Ne vždy bývá proces tak snadný. Zkusme sem nahlédnout.
Nejprve by mohla být uvedena analogie ze školního prostředí. Jaké pozice mívají nejlepší žáci a žákyně? Dostávají se pod relativně silný tlak? Od vyučujících? Od rodičů? Od ostatních dětí? Berou si na sebe příliš mnoho úkolů, povinností a také osobní odpovědnosti? Mají pomáhat všem ostatním? Nebo mají právo se chovat sobecky a konkurenčně a hlídat si svoji vylepšenou pozici? Vyplatí se jim dosahovat velmi dobrých a výborných výsledků? Třeba aby je hodně spolužáků žádalo o radu a aby od nich mohli opisovat domácí úkoly, získávat podklady pro zhotovované projekty, náměty do výtvarných děl atd.? Nalézáme zde kus hrdosti a potěšení, též povinnosti, zaneprázdnění a tlak na čas, výkon a efektivnost. Hodí se pro všechny případy? Ne vždy se bude odpovídat lehce.
Nedávno se stalo ve sportovní soutěži, že se vyplatilo prohrát, aby celek získal lepší pozici pro další působení. Upřesním, že se jednalo o kolektivní sport. Konečně, nejde o první případ. Podobně se spekulace objevují skoro pravidelně na MS v hokeji dospělých hráčů. Mladší kategorie nevyjímaje. Zejména laická veřejnost a odborníci spekulují, jak by se vyplatilo hrát, jaký výsledek by byl nejlepší a kdo na koho by mohl narazit v play-off. Někdy se vyplatí i prohrát! Leckdo tak trochu zapomíná, že každý zápas bývá jiný a že nikdo nemá dostatek potřebných informací. Někdy se jich nedostává ani datovým analytikům, kteří mají díky příslušným programům pod kontrolou takřka všechno. Hráče zkoumají z různých úhlů a vědí o jejich hře maximum. Jde o velmi užitečné pomůcky.
V dané souvislosti se nelze nezastavit u nedávného turnaje mistryň, kam se každoročně sjíždějí nejlepší tenistky světa. Pochopitelně i tenisté, ale my se dnes budeme zajímat o ženskou část prestižního podniku. Nevím, jak přesně vypadala situace na místě, ale ve zpravodajství dominovaly informace o velmi špatných podmínkách. Dokonce se jednalo hned o několik položek. Nikde se neuvádělo, že by nejlepší tenistky nedostaly najíst a neměly se kde vyspat, ale dozvěděli jsme se, jak nekvalitní povrch dvorce na ně čekal. Do centra kritiky se dostala též úroveň „péče“ organizátorů. K detailům jsem se osobně nedostal, jistě budou patřit mezi zajímavé, nikoli možná podstatné. Ale půjde o známý úhel pohledu. Náš elitní ženský tenisový pár se ještě před později ohlášeným rozchodem nechal slyšel, že vlastně je asi dobře, že klíčový souboj nevyhrál, protože se alespoň obě nemusejí vyrovnávat s bídnou úrovní na místě a čelit riziku zranění. Zajisté vážná slova. Neměla by zapadnout. Sportující osoby jsou dříči a málokdy je slyšíme si veřejně stěžovat!
Pokud si pořadatelé počínají chybným způsobem, není divu, že se na ně valí kritika z více stran. Když se zamyslíme, vlastně ani nejde o překvapení, že naše hráčky ve čtyřhře, které již ve své společné kariéře vyhrály snad všechno, co se dalo, si ani nepřály pokračovat a byly tak trochu rády, že nepostoupily do vyřazovacích bojů. Mj. jsme mohli registrovat povzdech, že se na jejich souboj přišlo podívat jen dvacet lidí. Jak podstatný rozdíl oproti českým podmínkám. Vzpomeňme na zápasy Davis cupu před pár lety. Přece platí, že konání sportovního podniku je výbornou příležitostí k sebeprezentaci a k pozvání mnoha lidí, kteří sem později přijedou. Sem už asi skoro nikdo! Jak nám napovídá známá lidová zkušenost - „jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá“. Nebo si můžeme pomoci dříve tolik známou dětskou zkušeností, kdy se dítě popálí o horká kamna a příště si dá velký pozor.
