Článek
Ano, čas rychle běží a schyluje se ke školnímu finiši. Jen malou část dětí a rodičů ponechává v klidu. Nikoho asi nepřekvapí, že půjde o výborné žáky. Občas se k nim přiřazují nejslabší. Děti i dospělí mnohde rezignovali, neboť ani jejich zvýšená snaha nepřinesla kýžený efekt. Kdo by se divil, když si mysleli, že se na školní látku letmou „kouknou“ a přijdou jedničky? Podívejme se na pár poznatků a spojitostí.
Za pár dní dostanou žáci a studenti vysvědčení. Jde o příhodnou dobu, kdy je dobré dát dítěti na vědomí, že ho máme rádi a připomenout mu, že jsou důležitější věci než známky. I když i ony jsou přirozeně důležité, protože jsou odrazem jeho dosavadní práce. Jejich objektivnost a souvztažnost se skutečností je ovšem jiným problémem a oblastí. Sem bude jistě vhodné někdy zamířit.
Jako realitu berme fakt, že všechna vysvědčení nebudou hezká a k pochválení. Nebo se budeme snažit naplňovat doporučení a skoro zásadu, že vždy se najde něco, za co můžeme dítě pochválit? Pozor - ani jednička z předmětů jako Tv, Hv a Vv není úplně samozřejmostí, jak by si někdo mohl myslet. Důvodem je, že děti se méně hýbou, místo domácího zpívání a kreslení a čtení se věnují žel již skoro tradičním elektronickým aktivitám, no - přesněji spíše pasivitám, ne? Nechci vše zatracovat, nicméně je potřebné myslet na časové a činnostní proporce. Každá jednostrannost člověka poškozuje.
Je dobré také respektovat a zveřejnit zkušenost, že ne vždy se vše podaří, což by se mělo prezentovat jako životní jev, ale nikoli jako plané ospravedlnění lajdáctví, lhostejnosti a pohodlnosti - nejen u dítěte. Rodiče by si měli uvědomit také svůj podíl a někdy i vinu na podobě známek, kdy se například o školní prospěch nezajímali nebo celkově věnovali dítěti během školního roku málo času. Položme si pár dotazů. Nevěděli, jak by se zde měli zapojit? Zjistili, že sami si ze školy už téměř nic nepamatují? Snažili se, avšak nechali se odradit „nechápavostí“ potomka? Uznali, že jim didaktické a pedagogické procesy jsou dost vzdálené? Používali příliš mnoho tlaku a třeba i slovního a dokonce tělesného násilí? Byli nadměrně pracovně vázáni? Přicházeli ze zaměstnání natolik unaveni, že jim do spolupráce nad domácími úkoly a přípravou dítěte do školy chyběla energie? Jako dospělí se pohádali, nedohodli se a kladné úmysly se vytratily? Dalo by se mluvit, uvažovat a psát o selhání? Nakolik je ovlivnila jejich vlastní zkušenost z dětských roků?
Současně však otevřeně řekněme, že ani nadměrná pozornost není pravým a nejlepším přístupem. Třeba příliš častá kontrola a stání za zády. Možná nebude úplně na škodu se poradit s odborníkem. Celkový přístup by měl vyznít - pokud možno - optimisticky a měl by zapadat do přístupu, kdy se snažíme úspěšně vést globální proces přeměny malého dítěte ve větší dítě až k zodpovědnému občanovi a dospělému člověku. Vysvědčení a reakce rodičů na něj má vliv na pozdější život, jeho kvalitu a podobu. Oba prvky dokážou putování životem nesmírně ulehčit i ztížit a zkomplikovat. Po měsících ve škole by si děti měly dopřát opravdový oddech, splnění snů, prázdninové radovánky.
