Článek
Nejsem si jist, kolik čtoucích by mohlo smysl dnešního nadpisu na poprvé pochopit. Možná bude cesta snadná. Ale třeba se stane, že jsem poněkud přehnal svoji myšlenkovou konstrukci a musí následovat větší a bohatší vysvětlení.
Na druhém a třetím slovu se leckdo zřejmě chytí, a tak se přesunu na první. Konečně, mělo by se přece postupovat popořádku, že? Termín ZlGoZl lze rozdělit na dvě části. Jednak by šlo o ZlGo. Jednak se předkládá GoZl. Pokud se doposud nikdo nedovtípil, přiblížím naše putování zmínkou, že se jedná o akt přejmenování velkého moravského města. Nyní již zřejmě budeme doma. Časovou etapu ZlGo si nepamatuji. Tolik let mi není. S nejvyšší pravděpodobností najdeme pamětníky a pamětnice, kteří mají někdejší změnu doposud ve svých hlavách, byť by mohla být jejich paměť již chatrná. Ač jsem nebyl tehdy přímým účastníkem dění, mohu dodat, že motivy proměny patřily mezi dost jasné. Vzpomínám si ovšem na proces GoZl. Ani tady patrně nebude sporu o příčinách, proč se název města měnil. Bezesporu půjde o motivy politické, psychologické a především morální. Docela zajímavé by mohlo být pátrání, jak na obě změny lidé svého času reagovali, co si mysleli, jaké měli pocity a co prakticky ne/dělali.
V současné době jsme svědky různých přejmenovávacích pokusů a akcí. U nás a rovněž v zahraničí, kde „ťuknu“ do strhávání soch významných osobností / nejen koloniálních / dějin. Že by se někomu „přežily“? Přišla nová interpretace? Moderně napsáno - objevil se jiný narativ? Někde se kolem změn vyskytne hodně řečí. Části osob není lhostejné, co se v jejich blízkosti děje. Vnímají u sebe obavy, napětí a strach. U jiných vidíme spíše opatrnost a část se jich posouvá do pásma nezájmu a lhostejnosti. Jejich častým argumentem bývá prohlášení - „oni si to ti nahoře stejně udělají podle svého“. Leckdy slovně ještě přitvrzují.
Musí se čestně přiznat, že v mnoha případech se prokazují názory, jež mají blízko k pravdě. Občas se žel zapomíná na historické souvislosti. Jako kdyby se některá místa vracela k pokrouceným dějinám. Nejpřesvědčivějším konkrétním příkladem u nás jsou oslavy konce 2. světové války. Na „území USA“ se dříve měly a spíše musely slavit hrdinské úspěchy Rudé armády. Dnes si na ni skoro nikdo nevzpomene a dokonce se na řadě míst konají „aktivity“, aby se neocitala ani v názvech ulic, uliček a náměstí. I tak končí vděčnost. Na druhé straně - proč by měla trvat dlouho - dokonce věčně -, když my sami po pár týdnech zapomínáme, kdo nám pomohl ve složité situaci? Někdo ale cítí povinnost se odvděčit a pomoc a radu oplatí.
V neposlední řadě platí, že dějiny píší vítězové, kteří až na výjimky ovládají média. Člověk - myslí se prostý a obyčejný - má ztížené uspořádání, aby se vyznal, dopracoval se k pravdě a ještě si udržel potřebnou vnímavost a citlivost. Mnozí nechtějí trávit moc času pátráním a ověřováním podkladů, a proto se podvolí jakémusi automatickému procesu, který je ve skutečnosti značně promyšlený a dobře řízený, většinou státem, případně na něj napojenými „zájmovými“ skupinami. Co slyšíme ve zprávách, není žádná náhoda! Existuje někdo, kdo rozhodne, o čem se bude mluvit, co se ne/řekne, kolik času lze spotřebovat, v jakém pořadí, z jakého úhlu se věc podá atd. Všimněme si, že v tzv. postranních médiích se leccos předkládá více či méně jinak.
Kousek prostoru před závěrem dostane mediální místo Putingrad a Ficovo. S ohledem na obsah a směr zamyšlení asi už bude jasněji. Klidně se může stát, že hlavní města v nejmenovaných zemích na východ od nás budou přejmenována. Jestliže staroslavný a známý Petrohrad mohl „přejít“ na Leningrad / a pak zase zpět / a známe-li historii kolem Stalingradu a jeho pozdější proměnu ve Volgograd, proč bychom se něčemu divili? Ficovo možná také není příliš daleko, byť volební výsledek nečinil tak velký odstup, jaký někdy v kolektivních sportech vidíme u tzv. rozdílových hráčů. Ficovo by se zařadilo do šňůry slovenských měst s koncovkou -ovo. Kupříkladu Bernolákovo, Čalovo, Čunovo, Gabčíkovo, Hurbanovo a „jmenovitě“ pak Nálepkovo, Kollárovo, Sládkovičovo, Štefánikovo a Štúrovo. Ficovo je tím blíže, s jakou razancí vítěz voleb odmítl, že by premiérem mohl být někdo jiný než on. Čestně je třeba poblahopřát k vítězství / již pátému! / a zároveň doufat, že známá předvolební rétorika a dané sliby nebudou splněny. Jak je ostatně zvykem naprosté většiny politiků. České nevyjímaje. A ještě hádanka na konec. Kdyby se začalo spekulovat o změně jména naší Prahy, jak by mohl či měl znít nový název?
