Článek
Anděl v cirkuse
Někdy v člověku musí přebývat básník, aby několika slovy řekl to, na co jiný potřebuje celou stranu. Nebo dvě.
No ano. Básník Ondřej Fibich má ve své knize Anděl v cirkuse (vyd. Druhé město, Brno, 2024) pár veršů, které mi nejdou z hlavy:
… To je řád
složit zpátky tělo
rozptýlené po všech
končinách
doteků
Co tomu říkáte? Je v našem těle někde, nějaké místo, kde jsou uschovány všechny pohyby, kterými se nás někdo dotknul? Šla by v paměti spustit jejich retrospektiva? Ty chvíle, kdy vás maminka ráno budila pohlazením, jak vám odhrnovala vlásky z čela. První dětská láska, kdy jste se drželi za ruce a vedli se v aleji stoletých stromů. Okamžik, kdy jste poprvé měli v dlani teplo dívčího prsu. Ty chvíle, objetí, kdy vás vaše žena ještě hodně milovala a svírala v sobě rukama i nohama. Tenkrát, kdy byla tak žádoucí, že… A co potom, když váš ohromný prst poprvé a snad mimoděk sevřela drobounká dětská ručička a nechtěla pustit, ne. I jindy, později můžete pamatovat tulící se dětskou tvářičku a tělo malé u vás schované, když byla tenkrát ta bouřka…
Musí někde být takové místo, asi v hlavě, nebo v břiše, někde u srdce? Protože – jak byste jinak mohli ještě dnes cítit odpověď druhého těla, když jste ji tehdy vzali do náručí k tanci a drželi v pase?
Kam až se to probůh vracím? Vždyť píšu jak v předminulém století! Ještě chybí srdce, láska, kolíbka a hrob a byl by to celý život. A víte co? Podívejte se taky zpátky, i vy. Jestli jste jako já, špatné dotyky prostě vynecháváte. Je to taková autocenzura, chceme jen to dobré. Čím víc dobrých dotyků, tím lepší člověk.
A nejsou jen dotyky fyzické – manuální. Jsou i verbální, jsou dotyky muziky… ne, to už si nechám na jindy. Tak se podívejte, kolik místa jsem popsal a nenapsal ani tolik, co Ondřej Fibich. Podporujte svého básníka!
Anděl v cirkuse. Vybavuju si nesmrtelné představení Laterny magiky, Kouzelný cirkus. Kde se koňské nohy cvičených lipicánů střídaly s kouzelnými stehny cvičených krásných baletek v kratičkých sukýnkách. Dlouho jsem nevěděl, co by takový anděl mohl mít v cirkuse na práci. Potom jsem o tom jednou uvažoval nahlas a Jindřiška mi řekla: „No přece anděl…Anděl strážný to je. Zvlášť u těch akrobatů. Anebo s těmi medvědy? No tak to taky není sranda.“ Ale já už jsem ji hladil a přitom přemýšlel, jestli… „může být medvídek vzkříšen, až všechny slzy vypije svým plyšem.“
Ahoj Ondřeji!
