Článek
Nesčetněkrát jsem touto ulicí chodila, tam na západ, zpět na východ. Když tudy nyní se svým mužem, tehdy přítelem, a dětmi, které v té době před několika páry let byly svědky nekonečných hádek, nadávek, slz, projíždíme, zdá se mi to zpětně absurdní jako děsný sen, to nechceš. Zdánlivě píšu jen o sobě, o svém trápení, ale děti byly, jsou a vždy budou neoddělitelnou součástí mne. Jasně, v paměti se nedá všechno vymazat jako zmizíkem, vytěsnit, zapomenout úplně. "Čas všechno zlé ohladí, obrousí"- to je pravda, avšak jen částečná, ale i za to díky, že minulost bolí méně, nesžírá nás, neničí ty opačné- pěkné, krásné vzpomínky. Tehdy, jak nám bylo doporučeno terapeutem, jsme nemohli trávit čas, a už vůbec ne ten večerní, ve své blízkosti.
Vždycky něco vymyslíte, abyste to špatné vyvážili něčím příjemným, co vás vlastně „drží nad vodou“, co dobíjí energii. Začala jsem tedy dvakrát( to mi však nestačilo) chodit „cvičit“, což byl směr na západ. Bezva několikatýdenní plán a činnost, spojení užitečného s příjemným, účel světí prostředky. Před návratem domů jsem trochu namočila triko, aby vypadalo propoceně. Nejlepší na tom všem byl fakt, že o mém podnikání věděli snad všichni, jen ten „můj pitomec agresor“ ne! Naštěstí.
Další vychytávky zase příště. Vaše Patricie.
