Článek
Ano, tady na té autobusové zastávce ráno v sedm mělo být stop mým dějinám poté, co mi řekl, že než mi stačil říct, že chce se mnou chodit, jsem se mu vdala… Proč to neřekl aspoň o týden dřív? Nemusela bych skrývat prst se snubním prstýnkem za záda. I jeho rodiče si přáli, abychom spolu víc než kamarádili a pak spolu zůstali. Ale stalo se. Čtyři roky spolu jezdíme třicet kilometrů na výšku, sedíme spolu ve vlečce busu, usínáme si na rameni, usmíváme se na sebe s láskou v očích, čekáme na sebe po přednáškách… Blbneme na přehradě, milujeme se daleko od města na louce, pod lesem… I když každý již v jiném městě, stále po sobě toužíme, vyhledáváme třeba jen krátké chvilky spolu… Sedíme na zahradě u vína, kouříme stejné cigarety, jemně, něžně se dotýkáme, i tak málo nám stačí k úžasnému pocitu souznění… Býval velký sportovec. Jeden nešťastný okamžik z něj udělal mrzáka. Po mnoha operacích se ho lékařům podařilo poskládat, sešroubovat, zdrátovat a poslat se dvěma berlemi do domácí péče, která trvala pár let. Postupně se lepšil, ze dvou stačila k obstojné chůzi už jen jedna berle, po další dlouhé době už bez pomocné opěry. Kdo neví, nepozná, čím si prošel a vydržel. Vždy se za mnou stavil, vypili jsme kávu, nic víc se dělat tehdy nedalo, no a jel zas dál. Čas, který ho vyléčil, však pro náš románek skončil. Nebyla to ničí vina, tak to zřejmě měly naše životy v plánu. Kdo ví, třeba by nám to v soukromí neklapalo, třeba… Ví to snad někdo? To, co bylo, bylo krásné, bylo toho dost a mělo to i svůj konec. Určitě si i on vzpomene na něco, co s jinou neměl šanci zažít, vždyť léta studií nevrátíš! Život je jen jeden a všechno v něm je také jen jednou. Na světě nic neexistuje dvakrát stejné, dokonce ani dvě stejné sněhové vločky. Nepochopitelné, že?! Takže buď- anebo, nic víc, nic nevrátíš, nenapravíš, neřekneš.
