Článek
Silně jsem se rozbrečela na jeho, tedy doktora z rodinné poradny, otázku: ,, Co byste si nejvíc přála…". ,,Aby byl aspoň týden pryč."
To nechcete zažít, tu hrůzu z toho, co bude, až vleze do bytu. Sedím u stolu jako ochromená, jsem „pod vlivem“ své mlhavé psychiky, nejsem schopna ani umýt nádobí. Děti jsou ve svém pokojíku, hrají si, večeřely. ,,Ty jsi neschopná! Ani nádobí, ani úklid, ani nákup…" Zezadu na mne zařval, chytil mne za vlasy, že mne dostane do blázince, že mi nic nezbude…", to už jsem nikdy nevnímala, byly to pořád stejné výhrůžky, jen jsem věděla, že to se mu nikdy nesmí podařit! Je psychopat! Vždy zezadu na mne děsně houkne, leknu se, ale moje JÁ uvnitř pořád funguje. ,,Po rozvodu mi tu navždy zůstane pokoj, nikdy si tu nikoho nenastěhuješ!" hulákal. Pouhá rána do ramene ho dnes uspokojila?
,,Vy nesmíte trávit spolu delší čas, večer se střídejte a jděte třeba ke kamarádce", rozhodl lékař. To se odborníkovi na vztahy jednoduše řekne, ale jak to dělat? Sama ženská večer, to přece vypadá blbě, no a otravujte vždy večer někoho, to je přece nemožné! Po příjezdu domů mne začal bít hlava nehlava tak prudce, že mi náušnice na obou uších protrhly dírky a někam odletěly. Krev tekla, ale převázání šátkem to zastavilo. Do práce jsem začala chodit ve slušivé čelence, což byla moje „nová móda“. Musela jsem absolvovat plastiku boltců. Další odžitý den.
