Článek
Zrovna jsem vystoupila s dětmi z autobusu. Návštěva u našich byla jako vždy úžasná a láskyplná. Je chladný podzimní, skoro úplně černý podvečer, chceme spěchat do tepla domů, když protivně zahrčí mobil a v něm se ozve stejně protivný hlas jedné známé, která mne občas používá či zneužívá jako vrbu. ,,Kde jsi? Potřebuju pomoc!" znělo naléhavě a jaksi zmateně. ,,Povídej, co se zase stalo, co ti je…?" No, nechci ji urážet, ale je už sama v sobě ztracená, usoudila jsem z jejího vlastně přiznání a doznání. Opět se krutě pohádala se svou polovičkou, přímo si vjeli do vlasů, no a ona, aby se mu pomstila za jeho nevěru( mj. ona taky není žádný svatoušek), oholila si hlavu, úplně nalesklo, nahladko. Její nadřízený je přísný inteligent, takže až ji zří, poletí- tedy ona- jako pírko v bouřce. Došlo jí, že takhle „upravená“ nemůže ani mezi lidi, takže mne prosila, jestli nemám nějaký solidní velký šátek, kterým by se zamaskovala, zakamuflovala. Věřte, nevěřte, ale fakt věřte: děti mě čekaly v bytě a já s vítězoslavně objeveným šátkem jsem s ním spěchala k ní. ,,Teda, to by tě šéf vyhodil na minutu, kdyby tě jen lehce zahlíd!" ,,Díky, ty jsi moje spása," objímala a děkovala. Další faleš. To ji brzy přejde, až začne rašit. Jedině si zaslouží, že mi po uplynutí nezbytně nutné doby šátek vrátila. Možná je dobré, že nevěděla, že je po mé prababičce. Ta mi to snad odpustí.
