Článek
,,Áá, co to je?" vzkřikla jsem, když mi něco studeného přistálo na holých zádech přímo v jamce nad pasem.
Je po matuře, s kámoškou se chodíme „učit“ na přijímačky ke splávku, kde máme relativní klid, ale taky možnost provokovat pohledem i tělem. Na rozdíl od učení nás to fakt baví, kdo se chytí do našich pomyslných pavučin. Vleže na břiše si s odporem dosáhnu na ono něco studené a jen pootočím hlavu, abych se ještě více zděsila. Kousek pomeranče! A pachatel stál za mnou nade mnou a se smíchem vykoktal: „Ahoj“… Znala jsem ho z náhodných setkání, líbil se mi, něčím mne přitahoval. Cesty života jsou různě klikaté i rovnočaré, to nezměníš, máš to v osudu, náhody prý neexistují. Ale co když ano?
Přijímačky v pohodě. Nástup na fakultu. Čtyři roky spolu jezdíme MHD na přednášky, vzájemně si usínáme na rameni nebo v klíně, oba cítíme tu vzájemnou přitažlivost, ale ani jeden z nás se jaksi neodvážil začít.
Po třech letech spolucestování a spoluoňuchávání jsem vešla dobrovolně ve stav vdané ženy.
Je brzy ráno, přicházím k zastávce autobusu, kde on čeká. Schovám ruku s prstýnkem za záda jako malá. Čeká na mne, aby mi řekl: ,,Než jsem ti stačil říct, že s tebou chci chodit, ses mi vdala.“
Tady platí: Mluviti zlato! Ale na to už bylo pozdě.
