Článek
Nedávno jsme se vydali do známého sportovního obchodu, kde jsme hledali novou přehazovačku na kolo. Tatínek se synem dlouze vybírali tu správnou, zatímco já jsem se procházela mezi regály a prohlížela plavky, sportovní bundy a další vybavení. Atmosféra byla klidná. Potom se mezi námi objevili dva malí chlapci na miniaturních kolech.
Staršímu byly sotva tři roky, mladšímu snad dva. Bez rodičovského dozoru brázdili uličky, zvonili na kola a hlasitým „Požóóól!“ tlačili zákazníky ke stranám. Jezdili tam a zpátky v prostoru, který k tomu rozhodně nebyl určen. Sebevědomě křičeli: „Já plojedu!“ Starší kluk se ani nerozpakoval zařvat na mého jedenáctiletého syna: „Uhni, ty tlubko!“
Dlouho jsme byli poměrně klidní, dokud jeden z chlapců zezadu nepodrazil synovi nohy. Ten spadl na zem. Místo omluvy ho kluk drze osočil: „Co děláš?!“ Tehdy už se manžel neudržel a důrazně se zeptal: „Kde máte mámu?“ Odpověď nás doslova šokovala. „My tady můžeme jezdit!“ vyštěkl malý závodník a znovu vystartoval. Mladší bratr hned za ním.
Synovi se naštěstí nic nestalo, ale přesto jsme z obchodu odcházeli rozmrzelí. Nebylo to jen kvůli tomu, že nám chlapci znepříjemnili nakupování. Spíš nás znepokojilo, jak samozřejmě si dovolili naprosto cokoli – a jak pevně věřili, že na to mají právo.
Děti jsou přirozeně bezprostřední a chovají se tak, jak jim dovolí prostředí, ve kterém vyrůstají. Pokud jim nikdo neukazuje hranice, učí se, že si mohou dělat, co chtějí. Jenže svoboda není nekonečná. Měla by být spojená s respektem vůči druhým.
Nejde o to, že by děti neměly běhat, hrát si nebo zkoumat svět. Naopak! Hra je zásadní součástí jejich vývoje. Ale pokud jim dovolujeme omezovat jiné děti či dospělé, učíme je zároveň, že jejich pohodlí je důležitější než všechno ostatní. A proto se ptám: Jaké hodnoty dětem předáváme? A chceme v nich skutečně budovat představu, že svět patří jen jim?
