Článek
V roce 1964 vydal americký časopis Harpers Magazine esej profesora historie Richarda Hofstadtera. Věnoval se v něm paranoidnímu stylu uvažování napříč americkými dějinami a příčinám šíření tzv. konspiračních teorií. Můžeme jej shrnout jednou větou: konspiračním teoriím věří napříč dějinami malá část psychopatologických jedinců na okraji společnosti.
Dlouhá desetiletí z jeho práce čerpají vědci, novináři i politici. Píšou odborné i popularizační texty, vytvářejí přednášky i strategie boje proti „konspiračnímu myšlení“. Nezdá se ovšem, že jsou úspěšní. Jedním z důvodů je skutečnost, že na konspirační teorie nahlížejí dnes již zastaralou a prokazatelně chybnou optikou, kterou získali mimo jiné právě od profesora Hofstadtera.
Psychopaté, kteří neexistují
Dva velké problémy s Hofstadterovým pojetím konspiračních teorií a lidí, kteří jim věří, najdeme stručně shrnuté v samotném závěru jeho eseje. Zde píše, že „způsob, jakým tito lidé vidí svět, může být dlouhodobý psychický fenomén, který více méně neustále postihuje skromnou menšinu populace.“
V první řadě nás zajímá, zda „tito lidé“, podle něj psychopatologičtí jedinci náchylní věřit konspiračním teoriím, vůbec existují. Stručně řečeno: pravděpodobně ne. Hofstadter se v tomto případě pokusil, slovy experta Marka Fenstera, aplikovat teorii individuální psychologie na společenský jev. V podstatě vzal tehdejší poznatky psychologie, zjednodušil je a „našrouboval“ je na mnohem komplexnější fenomén.
Současná věda se již dívá na psychologické předpoklady lidí věřit konspiračním narativům jinak. Netkví totiž v psychopatologii jednotlivce, jak se domníval Hofstadter, ale ve způsobu, jakým funguje náš mozek při přijímání, ukládání a vybavování si informací formou příběhu. A právě konspirační toerie jsou chytlavé příběhy, které lidem plným obav, nejistot a domněnek nabízejí zjednodušené vysvětlení jinak velmi složitého světa.
Zmrzačené poznání
Konspirační teorie, na rozdíl např. od vědy, pracují s informacemi jinak. V ideálním případě by její zastánci vyslovili hypotézu (např. „Američané nikdy nepřistáli na Měsíci“) a tu následně potvrdili či vyvrátili dostupnými důkazy. Místo toho ovšem konspirační teoretici považují takovou hypotézu od začátku za potvrzenou a nevyvratitelnou.
Jak uvádí např. americký psycholog Rob Brotherton, konspirační teorie je schopna jakékoli sebevíce nesouvisející informace považovat za „důkazy“. A dokonce i přesto, že si tyto „důkazy“ někdy vzájemně odporují. Zároveň pokud se pokusíme konspirační teorii vyvrátit, náš argument bude odmítnut jako další důkaz spiknutí, které se jen snaží umlčet pravdu. I zdánlivě neškodné konspirační teorie se pak stávají nebezpečnými, protože způsobují obecnou nedůvěru v jakkoli relevantní informace.
Pokud někdo nekriticky čte knihy, články či sleduje videa šířící konspirační teorie, shromažďuje tím „znalosti“. Ty jsou ale natolik zkreslené, že jsou prakticky nepoužitelné, protože takové poznání se čím dál více vzdaluje od reality. Dochází tak k jevu, který harvardští vědci Cass R. Sunstein a Adrian Vermeule popisují jako „zmrzačené poznání“ („crippled epistemology“). Britský profesor filozofie Quassim Cassam v knize „Konspirační teorie“ tento stav nazývá „nevěděním“ – iluzí informovanosti, která ovšem zásadně zkresluje realitu. Cassam zároveň dodává, že toto „nevědění“ je v současnosti velký problém, protože konspirační teorie jsou rozšířenější, než si řada z nás myslí.
Konspirační teorie jsou běžné
Další zásadní iluze, která vychází z eseje Richarda Hofstadtera, je představa, že vlivem paranoidního způsobu uvažování věří konspiračním teoriím vždy jen skromná menšina populace. Rostoucí množství výzkumů ovšem ukazuje, že náchylnost věřit konspiračním narativům není a nikdy nebyla doménou lidí na okraji společnosti. Věří jim lidé z různých socioekonomických skupin, s různým IQ, mladí i staří a zastánce nacházejí bez ohledu na politické přesvědčení. Konzervativně orientovaní lidé sice mají vyšší tendenci se s konspiračními narativy ztotožňovat, ale některé výzkumy ukazují, že se tato náchylnost mezi různými konspiračními teoriemi významně liší.
Ano, věřit konspiračním teoriím mohou i vzdělaní a inteligentní lidé. Tým amerických mediálních vědců například došel k závěru, že v rozpoznání a odolnosti vůči zkreslené realitě konspiračních teorií nehraje tak zásadní roli vzdělání. Mnohem důležitější je mediální gramotnost, respektive kritické uvažování nad mediální produkcí. Zároveň docházejí k závěru, že náchylnost věřit konspiračním teoriím spočívá hlavně v tzv. konfirmačním zkreslení, které je přirozené každému z nás. (Konfirmační zkreslení je tendence soustředit se na informace, které potvrzují naše již existující názory.)
V různých výzkumech se navíc ukázalo, že konspiračním teoriím je ochotna věřit dokonce nadpoloviční většina dotázaných. Vědci se také shodnou na tom, že lidé jsou náchylnější uvěřit konspirační teorii, pokud již nějakou považují za pravdivou, a to dokonce i v případě, že si ji vymysleli autoři pouze pro potřeby výzkumu!
Dochází tedy ke vzájemnému propojování a hromadění zdánlivě nesouvisejících konspiračních příběhů. Tyto příběhy mají řadu společných rysů, přičemž hlavním z nich je nedůvěra až odpor ke stávajícímu společenskému, ekonomickému a politickému systému. Aktuálním příkladem může být na první pohled záhadný přechod řady webů, spolků i jednotlivců ze zpochybňování opatření i samé podstaty nemoci COVID-19 v šíření ruské propagandy v rámci únorové invaze na Ukrajinu. Přestože obsah se mění, odpor k „systému“ a „mainstreamu“ zůstává.
Nálepkování nic neřeší
Nálepkovat je jednoduché. Označit někoho za vyšinutého „konspirátora“ či „dezinformátora“ s tím, že to asi nemá v hlavě úplně v pořádku, ale ničemu nepomůže. Nemluvě o tom, že „konspirátor“ je člověk, který se podílí na skutečném spiknutí, ne ten, který věří konspiračním teoriím. Angličtina používá pojem „conspiracist“, možná bychom jej měli přejmout i do našeho slovníku. Zjednodušování a zlehčování nám ale navíc brání problém šíření konspiračních teorií a jejich společenského dopadu pořádně pochopit, natož se jej pokusit efektivně řešit.
Konspirační teorie jsou primárně poutavé příběhy. Lidé příběhy milují, a proto je tak snadné přijmout v jejich podobě i velmi zkreslené informace. Jak takové zkreslení rozpoznat a zároveň nenaletět populárním omylům ve stylu výše rozebírané Hofstadterovy práce, se podíváme v některém z budoucích článků. Konkrétní rozbory jednotlivých konspiračních teorií můžete najít na mém YouTube kanálu.
Sečteno, podtrženo:
- Řada zastaralých představ o konspiračních teoriích a lidech, kteří jim věří, je již ve vědeckých kruzích překonána. Pořád se ale šíří mezi politiky, novináři i laiky.
- Lidé věřící konspiračním teoriím byli dlouhá desetiletí považováni za psychopaty na okraji společnosti, o což se do velké míry zasloužil vlivný americký historik Richard Hofstadter.
- Lidé se pomocí konspiračních teorií primárně pokoušejí zorientovat ve složitém světě.
- Konspirační teorie jsou příběhy, které poutavě zjednodušují komplexní jevy ve společnosti, ale činí tak pomocí „zmrzačeného poznávání“ skutečnosti především v důsledku konfirmačního zkreslení.
Autor: Patrik Kořenář
patrikkorenar.cz
