Článek
V červenci roku 1518 se v ulicích Štrasburku odehrála scéna, která by i dnes působila jako zlý sen. Žena, kterou kroniky zmiňují jako Frau Troffea, vyšla na ulici a začala tančit. Nešlo o oslavu, rituál ani opilství. Tančila bez hudby, bez partnera a bez výrazu ve tváři. Hodiny ubíhaly, ona však nepřestávala. Když padla vyčerpáním, po chvíli vstala a pokračovala. Další den znovu. A další opět znovu.
Zpočátku to vypadalo jako podivínství jedné ženy. Co však následovalo, nikdo nečekal. Během několika dnů se k ní přidali další. Za pár týdnů byly v pohybu desítky, podle některých pramenů až čtyři stovky obyvatel.
Město sledovalo tuto podívanou s hrůzou. Davy se shlukovaly kolem tanečníků, někteří se modlili, jiní se hystericky smáli. Tanečníci padali vyčerpáním, měli křeče, oteklé nohy plné krve, pot jim stékal do očí, ale jako by jejich tělům někdo odpojil brzdy, znovu a znovu vstávali do rytmu ticha. Úředníci a lékaři se zoufale hádali: Je to nemoc? Posedlost? Nebo boží trest?
Radní nakonec přišli s řešením, které z dnešního pohledu zní absurdně: rozhodli se nemoc „vytančit“. Zřídili pódium, najali hudebníky a profesionální tanečníky, aby postiženým dělali doprovod. Byla to fatální chyba. Místo úlevy to zafungovalo podobně, jako byste chtěli léčit nespavost tím, že člověku rozsvítíte do očí reflektor. Epidemie se tím jen zhoršila.
Horko, hlad a strach: Dokonalá bouře pro nervy
Abychom pochopili, proč se lidé utancovali k smrti, musíme se přenést do kůže běžného Alsasana té doby. Rok 1518 nebyl idylický. Byl to rok extrémů. Region drtila neúroda, hladomor byl reálnou hrozbou a nemoci si vybíraly krutou daň. K tomu přidejte spalující letní horko, úzké středověké ulice plné pachů a všudypřítomnou tíseň. Stres v té době nefungoval jako dnes, byl to tlak v papiňáku, který neměl ventil.
Vědci dlouho netušili, jak přesně takový tlak dokáže přepsat chování těla. Dnes víme, že mozek není jen generál, který rozdává rozkazy svalům. Je to i citlivý přijímač. Extrémní strach, vyčerpání a náboženská víra dokážou změnit vnímání bolesti i kontrolu pohybu. Představte si to jako mobil, který běží na poslední procenta baterie – systém se začne chovat nestabilně, aplikace zamrzají nebo se spouštějí samy. Tělo netoužilo po tanci - hledalo únik.
V roce 1518 navíc existoval silný spouštěč: víra v kletbu svatého Víta. Lidé věřili, že tento světec může seslat na hříšníky nekontrolovatelný tanec. Pokud společnost nabízí scénář „kletby“, vystresovaný mozek ho může použít jako šablonu. Není to simulování. Je to síla očekávání, temný protipól placebo efektu.
Dvě teorie: Když chemie nestačí, nastupuje psychologie
Když se dnes odborníci snaží dát tomuto chaosu vědecký rámec, nejčastěji se střetávají dvě vysvětlení.
1. Otrava námelem: Zrnko pravdy, které nesedí
Populární teorie dlouho mluvila o ergotismu – otravě námelem. Jde o houbu na žitě, která produkuje látky chemicky příbuzné LSD. Představa, že lidé snědli halucinogenní chléb a „roztančili se“, zní logicky. Má to ale háček. Ergotismus obvykle způsobuje děsivé křeče a zúžení cév, které může vést až k odumírání končetin (gangréně). To je stav, kdy člověk leží v bolestech – určitě ne stav, kdy týdny tančí. Navíc by otrava postihovala spíše celé rodiny u jednoho stolu, nešířila by se ulicemi jako vizuální nákaza.
2. MPI: Virus strachu bez viru
Druhé vysvětlení je dnes pro historiky i lékaře přesvědčivější: MPI (Mass Psychogenic Illness), neboli masová psychogenní nemoc. Jde o situaci, kdy se skutečné fyzické příznaky rozšíří ve skupině lidí bez jakéhokoliv biologického viru. Důležitým detailem je, že to ti lidé nehráli. Jejich těla opravdu reagovala křečemi a pohyby, které nemohli ovládat. Šíření připomíná spíše zívání než chřipku. Uvidíte to, váš mozek to vyhodnotí jako hrozbu spojenou s vaším vlastním strachem a spustí program, který nejde vypnout. Historik John Waller připomíná, že podobné epizody se v Evropě objevovaly opakovaně, vždy v dobách extrémní bídy a náboženského napětí.
Zde se ukazuje tragédie rozhodnutí městské rady. Když úřady postavily pódium a přivedly hudbu, daly šílenství punc „oficiální reality“. Pro zasažené i přihlížející to byl signál: „Ano, tohle se skutečně děje a může se to stát i mně.“
Proč je tento příběh stále děsivý?
Na událostech z roku 1518 není nejděsivější ta středověká kulisa, ale ta lidská obyčejnost. Nejde o magii. Jde o připomínku, že lidský mozek je týmový hráč. Nasává atmosféru, přebírá vzorce chování davu a v krizi dokáže „přepnout režim“ způsobem, který nás děsí.
Co si z toho odnést do dnešní doby?
- Tělo jako zrcadlo: Stres se umí projevit fyzicky, i když lékaři nenajdou v krvi žádný virus.
- Síla kontextu: Kultura nám dává scénáře, jak prožívat krizi – a tělo je někdy následuje, aniž bychom to vědomě chtěli.
- Role autorit: To, jak o problému mluví vedení (města, státu), může fungovat jako hasicí přístroj, nebo také jako benzín.
Taneční mor nakonec odezněl, tak jako přišel. Lidé dotančili, město se vrátilo k všedním starostem a kronikáři zapsali poslední řádky. Ale ta otázka visí ve vzduchu dodnes: Kdy se znovu ukáže, že je hranice mezi „hlavou“ a „tělem“ mnohem tenčí, než si v naší racionální době chceme připustit? Až příště uvidíte dav, jak sdílí paniku nebo iracionální chování, vzpomeňte si na léto 1518. Není to jen kuriozita z dějepisu. Je to varování o naší vlastní podstatě.
