Článek
Jak krásně se všichni na půdě sněmovno hádají o to, kdo je větší obětí a kdo je větší padouch a rozsévač nenávisti. Kdyby to nebylo tak absurdní, skoro by to bylo dojemné. Andrej Babiš, věčný mučedník, si opět stěžuje, že byl s manželkou málem ušlapán v Třeboni.
Jistě, jak dojemné! Jaksi zapomíná dodat, že když šíří polopravdy a účelové výkřiky na každém rohu, tak to taky tak trochu přispívá k napětí ve společnosti. Ale to je jen drobný detail, že? Hlavně se stylizovat do role oběti.
Tomio Okamura: Král nenávisti, nebo ochránce demokracie?
Tomio Okamura a jeho SPD se také nenechají zahanbit. Okamura má totiž jasno – za všechno může někdo jiný, ale rozhodně ne on. Je fascinující, jak SPD neustále opakuje, že oni jsou demokratická strana, aniž by zmiňovali všechny ty perličky, co na jejich shromážděních zaznívají. To by se člověk skoro rozplakal smíchy, kdyby to nebylo tak smutné.
Pak tu máme ještě další členy SPD, kteří s oblibou připomínají, že mají v rukou rozhodnutí soudu, že nejsou extremisté. Jak praktické, když se mohou schovat za razítko a papír, zatímco v reálu podněcují ty nejnižší lidské pudy. Vždyť přece papír snese všechno, že? Radim Fiala má evidentně pocit, že on a jeho strana jsou ti jediní, kdo rozumí skutečným problémům. Jak osvěžující, že tady máme někoho, kdo je přesvědčený o své vlastní neomylnosti.
Karel Havlíček: Hrdina opozice, nebo král výmluv?
A co takový Karel Havlíček? Ten si také nenechá ujít příležitost kopnout si do vlády, že nazývá ty, kteří mají jiný názor, ruskými šváby. To je skoro stejné, jako když malý kluk brečí, že mu vzali bábovičky, zatímco si sám podkopává vlastní hřiště. Jistě, vláda možná používá tvrdé výrazy, ale Havlíčkovi evidentně nevadí, že i jeho vlastní strana přispívá k téhle smutné spirále nenávisti.
Nakonec se dostáváme k poslanci SPD Foldynovi, který by rád „obrušoval hrany“. Jenže hned dodává, že to vlastně ani nejde, protože vládní strany mají jen program nenávisti. To je výmluva jako z učebnice – „chtěl bych být konstruktivní, ale oni mi to nedovolí!“ Jak typické. Vždyť kdyby se opravdu chtělo, řešení by se našlo, ale to by museli všichni začít u sebe.
Shrneme-li to, máme tu pestrou škálu politiků, kteří se předhánějí v tom, kdo má větší morální právo křičet na druhé. Je to jako divadlo plné herců, kteří zapomněli, že diváci vidí skrz jejich masky. Každý se snaží prezentovat jako ten jediný pravý ochránce národa, zatímco ve skutečnosti přikládají polena do ohně nenávisti. Jaká to ironie! Všichni bojují za „klid ve společnosti“, ale dělají to způsobem, který by vyděsil i zkušeného psychiatra.
A tak tu máme politickou scénu plnou dramat, kde se každý cítí být obětí a každý obviňuje každého. Jenže pravda je taková, že skutečnými oběťmi jsou obyčejní lidé, kteří musí denně poslouchat tyhle výkřiky a nesmysly. Ti, kteří mají v popisu práce vést a sjednocovat, se raději přetahují o to, kdo je větší oběť a kdo má větší pravdu. A zatímco se tihle politici hádají, problémy, které by měli řešit, zůstávají na vedlejší koleji.
Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to až k smíchu. Ale bohužel, je to naše realita, kde politická scéna připomíná spíše komedii plnou tragických postav.
