Článek
Je to vlastně dojemné. Politik, který dokázal během let rozhádat i dva stíny na jedné zdi, teď vytahuje bílou vlajku a volá po společném kandidátovi na Hrad. Podle něj by koalice měla nabídnout jedno jméno a klidně „nemusí to být politik, straník“. Prý máme „řadu osobností, které mají přirozený respekt a důvěru“.
Tady se sluší upřímně zatleskat. Není to převratná myšlenka, přichází však v balení, které obvykle obsahuje spíš megafon než slovo „důvěra“. Je to jako když majitel fastfoodu začne s vážnou tváří rozdávat letáky o středomořské dietě: zvenku to vypadá velmi zdravě, jen to uvnitř pořád podezřele voní po přepáleném oleji. Hnutí, které se léta prezentuje jako „alternativa“ vůči všem, najednou touží po konsenzu. Když se to zrovna hodí, politika se prý nemá dělat stylem „my versus oni“. Jakmile se to ale nehodí, vždycky se nějaké to „oni“ najde, aby bylo na koho ukázat prstem.
Pozitivní komunikace, aneb když se nadává s milým úsměvem
Babiš navíc celému národu vysvětluje, že zásadně změnil styl a komunikuje už jen „pozitivně“. To je zpráva týdne. Zvlášť ve chvíli, kdy v tom samém projevu stihne vládu popsat jako „asociální, arogantní a přezíravou“.
Tohle je nejspíš nová škola moderní rétoriky: říkat ty nejostřejší věci líbezným hlasem a čekat, že se tím magicky přepíše jejich význam. Působí to jako v restauraci, kde vám číšník s noblesou oznámí, že polévka je ledová, protože „kuchař experimentuje s moderním pojetím teplot“. Všichni na lžíci cítíte totéž, jen se to majitel snaží prodat jako upgrade.
A když už přišla řeč na „největšího soupeře“, nezapomněl připomenout, že jím byla média, která se prý snažila o jeho „zesměšňování“. To je od člověka, který má na politickou ironii vrozený talent i bez cizí pomoci, fascinující stížnost.
Hrad jako HR oddělení: Hledáme osobnost s respektem, ideálně bez názoru
Nejzábavnější je představa, jak se bude ona „osobnost s přirozeným respektem“ vlastně hledat. V praxi to zní jako inzerát na pracovním portálu: „Hledáme prezidenta. Požadujeme důvěru veřejnosti, schopnost držet linii a ochotu být nadstranický v okamžiku, kdy to zrovna potřebujeme.“
„Nemusí to být politik,“ slyšíme ze všech stran. Jistě. Stejně jako se občas tvrdí, že šéfem fotbalového klubu nemusí být člověk, který má rád fotbal – stačí, když bude mít v oblibě excelové tabulky. Od vybraného kandidáta se pak nejspíš bude očekávat, že bude působit jako laskavý národní tatíček, ale zároveň nebude příliš zvědavý na to, kdo mu vlastně v zákulisí drží kabát. Celé to připomíná snahu vybrat „nezávislého“ rozhodčího tím, že mu obě strany před zápasem pošlou seznam povolených písknutí. Formálně je to čisté, ale diváci obvykle rychle poznají, kdy se fouká do jedné píšťalky častěji.
Diplomacie u svíček a velké plány u předkrmu
Aby toho nebylo málo, v téže řeči zazněla teze, že zahraniční politika je hlavně o osobních vztazích. Premiér k tomu dodává: „Macrona jsem nezradil, jsme přátelé,“ a že s ním má v únoru domluvenou večeři.
Je to krásná představa světa: státní zájmy jako společenská událost a diplomacie jako seznam hostů na party.
Jenom pozor: prezident není jen dekorace do vitríny ani moderátor národní nálady. Má být pojistkou systému, ne pouhým podpisovým automatem. A pokud má být „společný“, tak ne ve smyslu „společně si ho vybereme ke svému obrazu“, ale ve smyslu „shodneme se, že bude hájit pravidla, i když se to mocným zrovna nehodí“. Společný kandidát může být dobrý nápad, ale v tomto podání to působí jako další marketingová edice s příchutí jednoty. Člověk má hned chuť se zeptat: bude to skutečně prezident pro všechny?
