Článek
Bylo obyčejné úterní odpoledne, když jsem si v malém zapadlém krámku kousek za saskými hranicemi kupoval kávu a láhev vody. Účet přišel pochopitelně v eurech. Přiložil jsem k terminálu telefon, ozvalo se tiché pípnutí a bylo hotovo.
Nepřemýšlel jsem o kurzu, nehledal jsem po kapsách drobné, vlastně jsem ani na vteřinu nevnímal, že překračuji nějakou pomyslnou měnovou bariéru. Teprve večer, když jsem ze zvyku procházel výpis z účtu, mi došla jedna prostá věc: česká koruna se v celém tom procesu vůbec neobjevila. Nebyla potřeba. Nebyla přítomná. Její existence se smrskla na nenápadný algoritmus kdesi v útrobách bankovních serverů.
V reálném životě už koruna zkrátka ztrácí své fyzické kontury. Bydlí spíše v plamenných politických projevech, ve společenské paměti a v onom zvláštním druhu nostalgie, kterou každodenní pragmatismus dávno předběhl.
A právě do této diskrepance nedávno vstoupil prezident. Když Petr Pavel na summitu konference reVize Česka 2026 pronesl, že bychom měli opustit sentiment vůči koruně, pokud by bránil dalšímu rozvoji země, udělal něco v českém rybníčku nevídaného.
Mluvil o naší měně klidně. S intonací člověka, který debatuje o výhodách zimních pneumatik nebo o zateplení fasády. Jako o věci čistě praktické, nikoli posvátné. A právě v tom absolutním klidu, zbaveném jakéhokoli národoveckého patosu, spočívala jeho největší provokace.
Talisman, který už v kapse nenahmatáte
Kdysi koruna znamenala něco hmatatelného, něco, co mělo svou váhu. Papírové bankovky, které voněly tiskárnou a daly se úhledně složit do kožené peněženky, mince, které těžkly a cinkaly v kapse kabátu. Vlastnit peníze znamenalo cítit je v ruce.
Dnes?
Dnes většina z nás nosí v kapse jen kousek plastu, nebo dokonce jen chytré hodinky. Peníze se definitivně staly abstraktními čísly na svítících obrazovkách. Čísly, která při placení v zahraničí bez záchvěvu přeskočí na jinou měnu, aniž bychom museli v hlavě provádět složité matematické operace.
Koruna se postupně proměnila v symbol. Ztratila svou fyzickou tíhu a stala se spíše praporem, kterým se tak rádo mává, ale který už nemá zdaleka stejnou relevanci jako před dvaceti lety. Pavel to pojmenoval chirurgicky přesně: lpění na koruně se může stát zátěží. Neřekl tím, že koruna je sama o sobě špatná, ani nevyhlásil křížovou výpravu proti České národní bance. Pouze konstatoval, že pokud se tento nástroj stane brzdou našeho vlastního komfortu a prosperity, nedává pražádný smysl jej sveřepě držet při životě jen z citových důvodů.
Je to věta, která zní na první poslech ekonomicky chladně. Ve skutečnosti však s nebývalou přesností míří přesně do onoho temného kouta, kde se česká politika schovává nejraději – do iracionálna. Do prostoru, kde chybí tvrdá data, a tak se musí nastoupit s citem.
Schizofrenie u pokladny a v továrnách
Většina velkých exportních firem u nás už totiž dávno počítá a žije v eurech. Jejich dodavatelské řetězce, nákupy materiálů, mezinárodní faktury i provozní úvěry – to všechno se plynule odehrává v měně, ke které se oficiálně stavíme zády.
Český průmyslník nakoupí součástky v Německu za eura, prodá hotový výrobek do Francie za eura, ale své vlastní zaměstnance zaplatí v korunách, čímž na ně nenápadně přenese kurzové riziko pokaždé, když tito zaměstnanci vyrazí na letní dovolenou do Chorvatska.
Tato ekonomická schizofrenie dosahuje vrcholu ve chvílích, kdy se i zarytí odpůrci evropské integrace začnou dožadovat jejích výhod. Typickým příkladem je situace, kdy Andrej Babiš ostře kritizuje Českou národní banku za příliš vysoké úrokové sazby a jako zářný příklad předkládá politiku Evropské centrální banky.
V ten moment vlastně nepřímo, leč zcela nepokrytě přiznává, že měnová politika eurozóny dává v českých podmínkách mnohem větší smysl. Chce evropské sazby, chce evropskou stabilitu, jen to z politických důvodů nemůže říct nahlas. Chce zkrátka benefity eura, ale s domácím maskotem na etiketě.
Zde leží jádro celé současné debaty. Naše ekonomika už do značné míry žije v eurozóně, nebo přinejmenším v jejím mohutném stínu. Politika oproti tomu stále usilovně hraje ochotnické divadlo o nezávislé národní suverenitě.
Koruna se stala posledním velkým totemem, který ještě dokážeme bez větší námahy postavit jako hráz proti mytickému diktátu Bruselu, aniž bychom museli voličům složitě vysvětlovat, co přesně tímto hrdinským odporem získáváme v běžném životě. Je to extrémně pohodlná póza. Nevyžaduje totiž žádnou práci, žádné reformy. A právě proto je tak nebezpečná.
Co nám zbyde, když zmizí maskot
Prezident Pavel mluví z pozice člověka, který byl zvyklý operovat v mezinárodních strukturách. Vidí integraci jako pragmatický fakt, nástroj k přežití a prosperitě, nikoli jako soubor ideologických pouček.
Část politické reprezentace naopak přijetí eura donekonečna odsouvá, protože moc dobře ví, že by tento krok vyžadoval přiznat něco velmi nepříjemného: že v dnešní globalizované, malé a otevřené ekonomice uprostřed Evropy je naprostá měnová suverenita iluzí.
Už dávno jsme o ni částečně přišli.
Nikoliv proto, že by nás zlá unie okupovala a sebrala nám hračky, ale jednoduše proto, že se globální kapitálové toky na státní hranice s celníky v budkách už pár desítek let nehrají.
Ve finále tak nejtěžší otázkou není to, jestli euro nakonec přijmeme, nebo ne. Zásadní otázka zní, co si jako společnost začneme vyprávět o své vlastní identitě, až koruna jednou opravdu přestane být součástí našeho národního příběhu. Ztratíme tím něco skutečně podstatného? Nebo jen s úlevou přiznáme, že jsme to ztratili už dávno, jen nám chyběla odvaha podívat se do zrcadla?
Pavel uhodil hřebíček na hlavičku, když řekl, že bychom se měli zbavit sentimentu. Skutečnost je ale možná ještě o něco prozaičtější: onen sentiment už z našich vlastních peněženek a platebních terminálů dávno vyprchal. Zůstal zakonzervovaný jen v politických deklaracích a televizních debatách.
Možná ve skutečnosti vůbec netrpíme strachem přijmout euro. Možná jsme si jen zvykli předstírat, že ta malá kovová věc s vyraženým knížetem Václavem určuje, kým vlastně jsme.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště pípnete u terminálu telefonem nebo hodinkami, usmějete se a vzpomenete si na to, jak abstraktní ta čísla na displeji vlastně jsou a že naše identita vážně nestojí na kousku kovu s vyraženým svatováclavským motivem. Pokud vám tento vhled do světa měnových iluzí a konce mýtů o „posvátné národní suverenitě v peněžence“ pomohl uvidět debatu o euru s větším klidem a pragmatickým nadhledem, budu moc rád za vaši podporu. Odkaz najdete níže.
