Článek
Usnul a už se neprobudil. Věta, kterou si každý z nás automaticky spojuje s osmdesátiletým dědečkem, který odešel v klidu a bez bolesti. Jenže co když jde o čtyřicetiletého muže, který nekouřil, nebyl obézní a večer šel spát v naprostém pořádku?
Na internetu kolem podobných případů bují dvě vysvětlení. Jedni mluví o tajemné kletbě, zlých duších a nočních můrách, které umí zabíjet. Druzí krčí rameny, že srdce prostě selhalo, a dál se neptají. Ani jeden tábor nemá úplně pravdu.
Skutečnost je mnohem racionálnější než kletba a o dost užitečnější než pouhé pokrčení ramen. V mnoha případech stojí za náhlou smrtí ve spánku vrozená elektrická porucha srdce. Dá se změřit, dá se zdědit, a co je na tom celém nejlepší, dá se na ni včas přijít.
Případ, který vyděsil Ameriku i Hollywood
Psal se konec 70. let a do Spojených států přicházeli uprchlíci z Laosu, především příslušníci etnika Hmongů. Mnozí z nich během války ve Vietnamu pomáhali americké CIA a po roce 1975 museli před komunistickým režimem narychlo utéct.
V nové zemi se začalo dít něco zvláštního. Mladí muži, převážně kolem třicítky, nečekaně umírali ve spánku. Bez varování, bez předchozí nemoci, bez jediné stopy po násilí. Do konce 80. let se nashromáždilo nejméně 117 potvrzených případů a až na jediný šlo vždy o muže.
Americké CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí) v prosinci 1981 suše oznámilo, že jde o zcela nový zdravotní fenomén. Dostal zkratku SUNDS (náhlé nevysvětlené noční úmrtí). Deník Los Angeles Times o záhadě psal opakovaně a jeho články tehdy četl i režisér Wes Craven. Položil si otázku, ze které vznikla filmová legenda: co kdyby ty muže opravdu zabíjely jejich sny? Tak se zrodil Freddy Krueger a horor Noční můra z Elm Street z roku 1984.
Sami hmongští uprchlíci měli pro noční úmrtí vlastní lidové vysvětlení. Věřili, že si pro mladé muže chodí zlý noční duch jménem dab tsog, který jim zasedne hrudník.
Hmongové ale nebyli první ani jediní. Na Filipínách se pro totéž používá lidový výraz bangungut, který volně znamená vstát a sténat ve spánku. Epidemiologové prošli staré úmrtní listy z Manily za roky 1948 až 1982 a objevili stovky naprosto identických případů. Obrázek se nápadně podobal tomu americkému: 96 % obětí tvořili muži, průměrný věk byl 33 let a nejčastěji umírali kolem třetí hodiny ráno. Jiný kontinent, jiná desetiletí, a pořád stejný smrtící vzorec.
Elektrický zkrat v pravé komoře
Odpověď nakonec nepřinesli lovci duchů, ale genetici. Vaše srdce totiž funguje jako sval poháněný elektřinou. Každý stah spouští drobný elektrický impulz a ten se šíří díky mikroskopickým kanálům v buněčných membránách, kterými proudí ionty sodíku. Představte si je jako zapalovací svíčky v motoru vašeho auta. Když jiskří správně, motor běží hladce celý život.
V roce 2002 publikoval tým kardiologů pod vedením bratrů Brugadových přelomovou analýzu rodin postižených SUNDS. V odborném časopise Human Molecular Genetics doložili, že u mnoha rodin stojí za úmrtím mutace v genu SCN5A, který řídí právě onen klíčový sodíkový kanál. Mutace oslabovala proud sodíku do buněk, čímž vědci definitivně potvrdili, že asijský syndrom SUNDS a genetický Brugadův syndromjsou ve skutečnosti jedna a tatáž nemoc.
Představte si to jako situaci, kdy máte v domě dokonale fungující spotřebiče, ale hlavní jistič v suterénu má od výroby uvolněný kontakt. Celý den, kdy systém jede na plný výkon, se nic neděje. Jakmile ale v noci klesne odběr a síť se zklidní, jistič nečekaně vypadne a celý dům se ponoří do tmy. Srdce při Brugadově syndromu funguje úplně stejně.
Za běžných okolností srdce šlape jako hodinky. V určité chvíli odpočinku se ale elektrický signál v pravé komoře rozhodí a orgán přejde do komorové fibrilace. Místo pravidelných stahů se jen chaoticky chvěje, krev přestane proudit do mozku a bez okamžité pomoci člověk do několika minut umírá.
Proč zrovna v noci? Zní to paradoxně, ale srdce, které celý den bez potíží zvládne vyjít schody do pátého patra, selže ve chvíli největšího klidu.Ve hlubokém spánku se srdeční tep přirozeně zpomaluje a mění se takzvané vagové řízení srdce, na což je oslabený sodíkový kanál extrémně citlivý. Ztrácí rytmus a srdce se zastaví.
Nejde jen o exotickou kuriozitu
Možná si teď říkáte, že jde o problém Laosu a Filipín, který se vás netýká. Data z vyspělých zemí ukazují něco jiného. Výzkumníci z Austrálie a Nového Zélandu prošli všechny případy náhlé srdeční smrti u lidí ve věku od 1 do 35 let a dospěli k číslům, která kardiology zvedla ze židlí.
Jejich výsledky, publikované v prestižním New England Journal of Medicine, ukázaly, že ve 40 % případů nenašli patologové při pitvě vůbec žádnou fyzickou příčinu. Srdce na pitevním stole vypadalo naprosto zdravě. Žádný infarkt, žádné ucpané cévy.
Když ale u části těchto nevysvětlených případů provedli moderní genetický test, odhalili klinicky významnou mutaci srdečního genu téměř u třetiny z nich. Zhruba u každé osmé rodiny se později podařilo diagnostikovat dědičné onemocnění srdce i u žijících, zdánlivě zdravých příbuzných.
Právě v tom je podstata celé věci. Odhalená příčina smrti jednoho člověka může okamžitě zachránit jeho sourozence nebo děti, pokud se rodina nechá včas vyšetřit. Brugadův syndrom se totiž dědí autozomálně dominantně. Stačí jediná vadná kopie genu od jednoho z rodičů a každé dítě má rázem padesátiprocentní šanci, že poruchu ponese dál.
Kletba, nebo smrtící nocebo efekt?
Férové je zmínit i druhou stranu mince, tedy roli stresu a psychiky. Lékařská antropoložka Shelley Adlerová analyzovala původní epidemii mezi hmongskými uprchlíky a přišla s tvrzením, že víra v ducha dab tsog v kombinaci s masivním stresem ze ztráty domova zafungovala jako spouštěč.
Psychologové tomu říkají nocebo efekt, což je zlý dvojče placeba. Pokud tělo silně věří v negativní výsledek, dokáže vyvolat reálnou fyzickou odezvu. Vrozená vada srdce je jako nabitá zbraň. Těžký psychický tlak z vykořenění a chronický stres pak mohou fungovat jako ruka, která stiskne spoušť. Žádný noční duch nikoho nezabil, ale čistá hrůza urychlila to, k čemu mělo tělo genetické předpoklady.
Hned na úvod vás ale uklidním. Drtivá většina lidí, kteří v noci špatně spí, chrápou, nebo se občas budí s bušícím srdcem ze špatného snu, žádný Brugadův syndrom nemá. Není důvod propadat panice při každém nočním probuzení.
Jsou ale přesně vymezené situace, kdy byste měli jít za lékařem. Pokud ve vaší rodině někdo zemřel náhle a nevysvětlitelně před čtyřicítkou, zvlášť ve spánku, řekněte to svému praktikovi a vyžádejte si návštěvu kardiologie. Stejně tak zbystřete, pokud jste vy sami zničehonic bez zjevné příčiny omdleli.
Základem je obyčejné EKG (elektrokardiogram). Má to jen jeden malý chyták. Typický grafický vzorec je na křivce vidět často jen chvílemi, protože se objevuje a zase mizí. Jedno normální EKG proto k vyloučení poruchy nemusí stačit.
Pokud už u někoho diagnóza padne, není to žádný rozsudek smrti. Lidé s Brugadovým syndromem se naučí vyhýbat určitým běžným lékům a dostanou jasné instrukce, jak zacházet s obyčejnou horečkou. Tu musí srážet okamžitě a důsledně, protože horko patří mezi hlavní fyzické spouštěče. U pacientů s vysokým rizikem pak chirurgové pod kůži implantují ICD (implantabilní kardioverter-defibrilátor). Je to malá chytrá krabička, která váš tep neustále hlídá, a když srdce vypadne z rytmu, bleskově ho nahodí drobným elektrickým výbojem.
Příběh hmongských uprchlíků nám krásně ukazuje, jak snadno si z neznámého jevu uděláme legendu. Kde chybí laboratorní data, hned nastupují duchové, kletby a hororoví vrazi. Pravda je sice méně filmová, ale pro náš život milionkrát užitečnější. Freddyho Kruegera si ale klidně pusťte.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Až zase uvidíte v televizi Freddyho Kruegera, možná si vzpomenete, že za jeho vznikem stojí skutečná tragédie a nakonec i obyčejný gen pro sodíkový kanál. Na podobných tématech mě nejvíce baví, když se z hororové legendy vyklube věc, se kterou se dá reálně něco udělat. Třeba jedna otázka v rodině nebo jedno EKG u praktika. Jestli vás článek posunul, vaše podpora mi pomůže psát další texty, které místo strašení přinášejí použitelné informace. I malý příspěvek pomůže.
