Článek
Vládní koalice objevila starý dobrý politický hack: místo aby předkládala zákony jako vláda, pošle je do Sněmovny jako poslanecké návrhy. A rázem odpadá připomínkové řízení, tedy ta otravná část, kdy se k textu můžou vyjádřit dotčené úřady, odborné instituce nebo třeba odbory. Přesně to je na poslaneckých návrzích „praktické“ – jsou rychlejší, protože se vynechá brzda.
A když se někdo zeptá proč, dostane odpověď jako z učebnice improvizace: „Jde to poslaneckou iniciativou, protože spěcháme,“ vysvětluje premiér Andrej Babiš.
Jasně. Spěcháme. V politice to zní skoro jako „promiňte, ale my jsme si zapomněli udělat domácí úkol“. Jenže tady nejde o pozdně odevzdanou esej. Tady se sahá na pravidla pro desetitisíce lidí ve státní správě, na stavební normy, na peníze ve zdravotnictví.
Je to jako když vám v servisu řeknou, že kvůli rychlosti vynechali diagnostiku, protože „auto přece musí hned jezdit“. Možná pojede a možná taky ne. A hádejte, kdo bude platit odtah.
Zákony na čas: stavební právo, pojišťovny, úředníci… hlavně bez svědků
Ten seznam je až nepříjemně výmluvný. Poslaneckou cestou prošla novela stavebního zákona, přesun peněz mezi zdravotními pojišťovnami, zrušení služebního zákona i návrh na zmrazení platů politiků. Nejde tedy o okrajové změny, ale o zásahy do základních pravidel hry.
Tohle není jemné dolaďování detailů. Je to zásah do nosné konstrukce domu - provedený za pochodu, bez zastavení a bez konzultace se statikem. Dům možná chvíli stát bude. Otázka je, co udělá při první zátěži.
U poslaneckých návrhů se navíc nepoužívá připomínkové řízení - vláda k nim pouze zaujme stanovisko. Jinými slovy: systém, který má zachytit chyby ještě před schválením, zůstává mimo hru.
Teď si do toho dosaďte praxi. Když se mění pravidla pro státní zaměstnance, odbory k tomu chtějí logicky říci svoje. Když se hýbe s penězi ve zdravotnictví, chtějí mluvit pojišťovny a odborníci. Jenže jakmile se dveře zavřou a klíč se schová do šuplíku s nápisem „poslanecká iniciativa“, připomínky se změní v hluk za zdí. Slyšitelný, ale snadno ignorovatelný.
A to „spěcháme“? Ve zdravotnictví se balí do úřední poezie o „pružné reakci“. Pružnost je ale skvělá vlastnost u gumy v trenýrkách. U pravidel, která rozdělují miliardy a určují, kdo co dostane a za jakých podmínek, už působí spíš jako výmluva než ctnost.
Dvojí metr jako státní sport: v opozici pohoršení, ve vládě zrychlený režim
Nejlepší na tom je, že jsme tohle představení už jednou viděli - jen s prohozenými rolemi. Když v minulém období předkládala zákony poslaneckou cestou tehdejší koalice, ANO a SPD to označovaly za obcházení standardního procesu. V článku na Novinkách zaznívá i loňská výtka Patrika Nachera (ANO): „Je ta novela důležitá, nebo ne? Pokud ano, tak by měla projít standardním legislativním procesem.“
A dnes? Dnes se stejný postup prodává jako odpovědné řízení státu. Stejný nástroj v jiných rukou.
Politolog Lubomír Kopeček k tomu dodává, že agenda má vycházet především z vlády. A ještě před rokem 2017 platilo, že šla drtivá většina návrhů právě vládní cestou. V překladu do normální řeči: vláda má mít program, domluvit se na něm a pak ho prosazovat standardně. Ne hrát na schovávanou s legislativní procedurou a tvářit se, že zkratka je vlastně ctnost.
Ano, návrh zákona může podat i poslanec nebo skupina poslanců. Je to legitimní součást systému. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z výjimky stane pravidlo - a z odpovědnosti obcházená povinnost.
Z legislativy se pak stává sprint na čas. Rychlost se tváří jako ctnost, debata jako překážka a kritika jako zdržování. Jenže stát není startup, který po týdnu vydá opravnou aktualizaci softwaru. Zákony, na rozdíl od aplikací, nejdou jedním klikem odinstalovat, když se ukáže, že se spěchalo špatným směrem.
