Článek
Karel Havlíček oznámí, že stát chce vykoupit minoritní akcionáře ČEZ, ale „jaké kroky vláda plánuje“ prý neprozradí, protože by to „mohlo ovlivnit cenu akcií na burze“. Jenže už samotné veřejné prohlášení „nebudeme to oddalovat, máme připravený scénář“ je přesně ten signál, který cenu ovlivňuje. Jako kdyby rozhodčí během zápasu oznámil, že možná změní pravidla, ale detaily si nechá na později, aby „se nespekulovalo“. Trh samozřejmě spekuluje okamžitě – protože nemá jinou možnost.
Stát už přitom dnes ČEZ ovládá: přes Ministerstvo financí České republiky drží zhruba 70 % kapitálu. Co tedy Havlíček, respektive vláda Andreje Babiše, skutečně kupuje? Nikoliv „energetickou bezpečnost“ - tu má stát díky hlasům dávno. Kupuje si pohodlí: méně nepříjemných otázek, menší tlak na efektivitu, slabší veřejný dohled skrze minoritu. V akciové společnosti je minorita jako spolumajitel v bytovém domě - dům neřídí, ale vynucuje disciplínu. Když ji vykoupíte, najednou se dá leccos „vyřešit interně“.
„Nebude to zatěžovat rozpočet ani ČEZ“: slib, který odporuje aritmetice
Karel Havlíček tvrdí, že existuje „model, který nebude zatěžovat nějakým zásadním způsobem ani státní rozpočet, ani společnost ČEZ“. To zní hezky, jenže ekonomika není tisková konference. Náklady se nedají vymazat větou, jen se dají přesunout z jedné kapsy do druhé.
Aktuální tržní kapitalizace ČEZ se na pražské burze pohybuje kolem 692 miliard korun. Pokud stát drží 69,78 %, zbývá 30,22 % hodnoty společnosti k odkupu. To dává hrubý účet kolem 209 miliard korun ještě před jakoukoli prémií, kterou si minoritní akcionáři obvykle vymíní ve chvíli, kdy vědí, že kupující koupit „musí“. Částka kolem 250 miliard korun, na kterou byl Havlíček tázán, tak nepůsobí jako přehnaný strašák, ale jako logická horní hranice při započtení prémie a transakčních nákladů.
A odkud ty peníze vezmete, když „ne“ z rozpočtu a „ne“ z ČEZ? Možnosti jsou jen tři a odporují předchozí větě:
- Zaplatí to stát - tedy daňový poplatník, jen jinou účetní cestou.
- Zaplatí to ČEZ - nižšími dividendami, vyšším dluhem nebo omezením investic.
- Nebo půjde o kombinaci obojího.
V každém případě to je reálná finanční zátěž, kterou někdo ponese. Slib „bez zátěže“ proto připomíná restauraci, kde vám číšník oznámí, že večeře bude zdarma a pak se to „nějak udělá“. Nakonec to vždycky někdo zaplatí. Jen určitě ne ten, kdo u stolu sliboval, že pokrm bude zdarma.
Volný trh nemá rád hráče, kteří zároveň dělají rozhodčí
Karel Havlíček otevřeně přiznává, že detaily nechce říct, aby se zabránilo spekulacím. Přeloženo: vláda ví, že její kroky hýbou cenou a že investoři budou reagovat racionálně. Přesto chce proces řídit politicky. To je přesný opak důvěry, na které kapitálové trhy stojí.
A ještě jedna právní drobnost, která je ekonomicky zásadní: „vytěsnění“ (squeeze-out) typicky vyžaduje alespoň 90% podíl hlavního akcionáře. Stát je dnes výrazně pod touto hranicí, takže se bavíme o dlouhém vyjednávání, nabídce odkupu, cenových sporech a o tom, že každé politické prohlášení může rozhoupávat cenu. A to je přesně ten typ rizika, který investoři promítnou do vyšší rizikové prémie – nejen pro ČEZ, ale pro celou zemi. Jeden „velký“ obchod tak zvedne cenu kapitálu i firmám, které s energetikou nemají nic společného.
Evropské právo přitom dlouhodobě stojí na principu neutrality vůči veřejnému a soukromému vlastnictví. Problém není vlastnictví samo o sobě, ale deformace soutěže a přenášení nákladů na trh, jak vyplývá z rámce EUR-Lex. Když stát ovládne firmu ze sta procent, roste pokušení míchat do jednoho hrnce komerční cíle, sociální sliby a politická zadání. Výsledek bývá předvídatelný: méně tlaku na efektivitu a více rozhodnutí, která dávají smysl na tiskové konferenci, ale ne v účetnictví.
Havlíčkova teze stojí hlavně na emocích („nebudeme to oddalovat“) a na kouzelných formulacích („bez zátěže“). Volný trh je však v tomhle nekompromisně nudný. Chce čísla, pravidla a předvídatelnost. A právě tohle zestátnění, postavené na „scénáři“ bez detailů, investorům nenabízí.
