Článek
Opět se nám rozjelo téma, které dokáže spolehlivě rozhořet pořádné emoce: stát si pohrává s myšlenkou, že si ČEZ přilne víc „k sobě“. Ministr průmyslu Karel Havlíček popsal varianty, jak získat plnou kontrolu nad firmou – třeba tím, že by stát ovládl výrobu elektřiny, zatímco distribuce a obchod by mohly zůstat na burze. A kdyby se šlo úplně natvrdo, vykoupení zbývajících 30 % akcií by podle odhadů stálo přes 200 miliard korun.
Je to jako když se v rodině léta hádáte o to, kdo smí sahat na termostat. A pak přijde někdo s „geniálním“ řešením: koupíme celý byt, vystěhujeme nepřizpůsobivého rodinného příslušníka a budeme mít teplo pod kontrolou. Tleskáte… dokud nedojde účet.
Znárodnění po česku: slovo, které se nevyslovuje, ale všichni ho slyší
Politici to často balí do slov jako „strategická aktiva“ a „suverenita“. Zní to vznešeně a přitom prakticky: mít výrobu elektřiny pod státem prý znamená lepší manévrovací prostor, zvlášť v časech krizí. Havlíček to dokonce přirovnal k tomu, jak to dělají jinde, třeba ve Francii.
Jenže veřejnost slyší hlavně jedno: „zestátníme“. A to v Česku vzbuzuje různé myšlenky. Jedna část lidí si představí, že elektřina zlevní jen proto, že to bude „naše“. Druhá část si představí, že se z ČEZu stane byrokratický moloch, kde je největší výkon vyrobit tiskovou zprávu. A třetí část – ta nejtišší, ale hodně pozorná – jsou minoritní akcionáři, kteří si u takové věty automaticky berou do ruky kalkulačku.
ČEZ navíc není jen politická hračka. Už teď se kolem něj točí právní spory a nervozita minoritářů, například kvůli dopadům windfall tax, kde část akcionářů stát i žaluje. Takže když se řekne „vykoupíme“, pro část trhu to není národní romance, ale další kapitola thrilleru.
Nejde ani tak o elektřinu, jako o reputaci státu
Pojďme se zaměřit na úhel pohledu, který v hádkách snadno zapadne: největší riziko nemusí být těch 200+ miliard, ale reputace pravidel hry. Pražská burza je malý rybník. Když z něj vytáhnete největší rybu, nezůstane v něm„stejně hezky“, zůstane prázdněji. I proto se mluví o variantě, kdy by část firmy mohla zůstat obchodovaná, aby to nebyl šok pro trh a důvěru investorů.
Jinými slovy: vláda dnes testuje, jestli umí být „tvrdá a férová“ zároveň. Havlíček říká, že podmínky musí být spravedlivé pro minoritáře. To je správný slib. Jenže v Česku jsme si zvykli, že nejhezčí sliby bývají ty, které se nejhůř dodržují, když dojde na detaily.
I kdyby však stát všechno zvládl korektně, část lidí mu to stejně nebude věřit – protože u nás se důvěra často neřídí výsledkem, ale pocitem. Když se řekne „výkup“, spousta lidí to slyší jako „deal pro vyvolené“. Když se řekne „energetická bezpečnost“, spousta lidí to slyší jako „další výdaj, který jednou zaplatím já“ – a pravděpodobně to tak slyší správně…
Kdo na tom vydělá politicky? Ten, kdo prodá příběh
Celá věc je učebnicová ukázka českého politického marketingu: jednoduchý příběh („vezmeme si zpátky kontrolu nad cenami elektřiny“) proti složité realitě (struktura ČEZu, minoritáři, dluh, dividendy, investice, burza). A v tomhle souboji mívá příběh náskok, protože se dá říct jednou větou.
Jenže elektřina není slogan. Je to systém, kde se chyby neodpouštějí a kde „dobrý pocit“ doma nevytopí ani garáž. Pokud se vláda rozhodne do toho jít, nebude souzena podle toho, jak odvážně zněla. Bude souzena podle toho, jak to provede – a podle toho, zda tím nenaruší důvěru, že v Česku platí stejná pravidla pro všechny.
Až se to celé rozjede naplno, všimněte si jedné drobnosti: nejhlasitější budou lidé, kteří mluví o „národu“. Nejvíc rozhodovat ale budou ti, kteří mluví o „podmínkách“. A přesně tam se láme, jestli je to státnický tah, nebo jen drahá potřeba mít poslední slovo u termostatu.
