Článek
Když vám zatleská Lavrov, je to jako když vám pyroman pochválí, že máte doma hodně sirek. Na první poslech to zní jako kompliment. Jenže pak vám dojde, kdo mluví, a hlavně proč.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento týden na dlouhé tiskové konferenci k bilanci ruské diplomacie za rok 2025 prohlásil, že „zdravé síly“ se probudily i v Česku. Zároveň stihl Evropu označit za zdroj hlavních pohrom lidstva.
V běžném životě platí jednoduché pravidlo: když vám lichotí někdo, kdo vás ještě včera nazýval problémem, je to podezřelé. Připomíná to e-mail „Vyhráli jste iPhone“ – stačí kliknout a najednou přijdete o veškeré úspory, které máte na bankovním účtu.
Kompliment, který pálí do dlaně
Politika je plná potlesku. Někdy upřímného, častěji účelového. A pak existuje potlesk, který si nepřejete ani jako zvuk na pozadí. Tenhle typ potlesku přichází z Moskvy: hladký, sebejistý, s příchutí „my víme, kdo je tady náš“.
Lavrov mluvil o tom, že se v Evropě objevují síly, které se prý starají o „vlastní národní zájmy“ místo „imperiálních ambicí“. Do stejné věty poskládal Česko, Slovensko, Maďarsko a dokonce i Německo s Francií. Jenže tohle není seznam zemí, které právě vyhrály cenu za zdravý rozum. Je to seznam publika, na které se hodí mluvit jazykem únavy, vzteku a jednoduchých receptů.
Když vám zahraniční politik pochválí domácí dění, obvykle čekáte, že pochvala bude stát na něčem konkrétním: reformách, ekonomice, stabilitě. Tady jde o něco jiného. Pochvala je nástroj. Je to jako razítko na čelo: „tohle se nám hodí“. A razítka z Kremlu mají tu nepříjemnou vlastnost, že nejdou smýt jen vodou a mýdlem.
„Zdravé síly“ aneb marketing pro unavené
Pojem „zdravé síly“ zní skoro jako název bio čaje. Vyluhujete ho, vypijete, a najednou se vám svět zdá přehlednější. Jenže v Lavrovově slovníku je to spíš nálepka pro ty, kdo jsou ochotní přistoupit na ruský rámec: my jsme obránci, Západ je „imperiální“, a kdo s námi aspoň trochu souhlasí, je „zdravý“.
Je to chytré v jedné věci. Slovo „zdravý“ automaticky dělí společnost na dvě části: na zdravé a nemocné. A kdo by chtěl být „nemocný“, že? Výsledek je jednoduchý: debata se mění v diagnostiku. Nesouhlasíte? Tak asi máte „virus“. Tleskáte? Gratulujeme, máte „imunitu“. Přesně takhle funguje propaganda, když si oblékne bílý plášť.
Navíc je to šikovně elastické. „Zdravé síly“ mohou být jednou voliči, podruhé politici, potřetí novináři, které se zrovna hodí citovat. Nikdy se nedozvíte přesné složení, jenom to, že „už jsou slyšet“. V překladu: máme dojem, že se dá hrát na rozladění, tak na něj hrajeme.
Český čtenář si může říct: „No a co, ať si Lavrov povídá, co chce.“ Jenže ruská diplomacie mluví i pro domácí publikum. Potřebuje dokázat, že se Evropa láme, že sankce nefungují, že „normální“ lidé v různých státech už mají dost. Proto ta slova míří ven i dovnitř zároveň.
Jak se z cizího potlesku nestane domácí plakát
Největší past je v tom, že podobný „kompliment“ může někoho doma lákat použít jako trofej. Jenže trofej od Lavrova je jako medaile od rozhodčího, který zároveň sází na výsledek zápasu - raději ji tedy na krk nevěšet.
Co s tím? Úplně obyčejná věc: ptát se na konkrétno. Když někdo mluví o „národních zájmech“, ať je vyjmenuje. Když se ohání „mírem“, ať řekne, kdo má ustoupit a kdo nese odpovědnost. A když vás pochválí Lavrov, není ostuda říct: „Děkujeme, ale tohle si nechte.“ Protože někdy je nejlepší diplomacie ta nejkratší věta.
