Článek
Představte si kus ledu velký jako celá Florida. Leží na okraji antarktického kontinentu, tiše praská a už léta plní přední stránky novin pod zlověstnou přezdívkou „Ledovec soudného dne“. Určitě jste ty zprávy někdy četli. Zněly jako scénář k letnímu katastrofickému trháku: Thwaitesův ledovec se během pár desítek let zhroutí a zvedne hladinu světových oceánů o několik metrů. Konec New Yorku, sbohem Nizozemsko.
Většina starších klimatických modelů pracovala s předpokladem, že se proces už nedá zastavit a pobřežní apokalypsa nastane velice brzy, pravděpodobně ještě během 21. století.
Jenže realita je jiná.
Tikající bomba o velikosti státu
Než se dostaneme k tomu, proč se původní odhady mýlily, musíme pochopit, s čím máme tu čest. Thwaites není jen tak ledajaká kra. Je přes 120 kilometrů široký a drží v sobě tolik vody, že by sám o sobě dokázal zvednout globální hladinu moře zhruba o 65 centimetrů.
Thwaites působí jako gigantická zátka v láhvi. Svou vahou a pozicí blokuje další obří ledovce v Západoantarktickém ledovcovém štítu (WAIS). Pokud by tato „zátka“ vyletěla, rozjede se dominový efekt.
Problém spočívá v jeho podloží. Thwaites leží na takzvaném zpětně skloněném dně. Představte si to jako těžký míč na kopci. Pokud do něj strčíte a on se začne koulet dolů po svahu směřujícím do vnitrozemí, jen tak se nezastaví. Tomuto jevu odborníci říkají nestabilita mořského ledového štítu (MISI – Marine Ice Sheet Instability). Jakmile teplá oceánská voda pronikne pod led v místě, kde se dotýká dna, začne ho tavit zespodu. A přesně to se právě děje.
Když věž z kostek padá pomaleji
Až potud zněly titulky o blížícím se konci světa celkem oprávněně. Zvrat ovšem přinesla až nejnovější data. Dlouho se totiž předpokládalo, že se do hry zapojí ještě jeden, mnohem destruktivnější mechanismus: nestabilita ledových útesů (MICI – Marine Ice Cliff Instability).
Funguje to jako populární hra Jenga. Když z ledu odtaje jeho plovoucí část (takzvaný šelf), zůstanou odhalené kolmé ledové stěny trčící z vody. Křehký led ale neunese svou vlastní váhu nad určitou výšku. Teorie tvrdila, že se tyto útesy začnou hroutit pod svou obří tíhou jako špatně postavená věž z dřevěných bloků. To by znamenalo extrémně rychlý kolaps celé masy v řádu několika málo desetiletí.
Podrobná měření z Dartmouth College a modely z roku 2024 však prokázaly, že předpoklady o bleskovém hroucení útesů byly značně přestřelené. V podmínkách 21. století je tento katastrofický mechanismus výrazně méně pravděpodobný. Fyzika ledu se chová o něco shovívavěji a thwaitesové útesy nepadají zdaleka tak rychle, jak tvrdily starší zprávy.
Potvrdila to i přímo samotná Thwaites Glacier International Collaboration, tým stovek expertů, kteří ledovec přímo na místě provrtávali a měřili po několik sezón. Zjistili, že bleskový kolaps během jedné generace je jednoduše mýtus.
Voda stoupne, jen jsme špatně trefili datum
Znamená to tedy, že můžeme otevřít šampaňské a koupit si parcelu přímo na pláži? Vůbec ne. Jen jsme vyměnili akutní infarkt za chronické onemocnění.
Dlouhodobý výhled zůstává kritický. Jak upozorňuje i rozsáhlá studie v prestižním žurnálu Nature z roku 2025, Thwaites taje bezprecedentní rychlostí a objem uvolněné sladké vody nevratně mění oceánské proudy. Rychlost ústupu je nyní vyšší než kdykoli za posledních 5 000 let.
Co nás tedy čeká reálně?
- Nezastavitelné stoupání: Samotný Thwaites přispěje zhruba půlmetrem až metrem vody. Nestane se to zítra, ale v horizontu následujících 100 až 200 let.
- Ztráta kontroly nad zbytkem Antarktidy: Pokud (nebo spíše až) padne Thwaites, uvolní cestu dalším ledovcům. Globální hladina podle dlouhodobých dat NASA v horizontu několika staletí stoupne o 3 až 5 metrů.
- Tiché utopení metropolí: I pouhý půlmetrový nárůst znamená, že města jako Miami, Jakarta nebo Šanghaj budou čelit extrémním záplavám při každé větší bouři. Solná voda pronikne do zdrojů pitné vody v Bangladéši a donutí miliony lidí k migraci.
Co si s tím počít (když panika nefunguje)
Média milují katastrofy, protože rychlá zkáza dobře prodává. Rychlý rozpad Západoantarktického štítu do roku 2100 zněl jako skvělý důvod k okamžité úzkosti. Skutečnost, že destrukce bude trvat stovky let, naopak dává falešný pocit bezpečí. A to je obrovské úskalí celé situace.
Změny, které právě teď na ledovci probíhají, nelze vzít zpět. Zastavit úplně tání Thwaitesu je už mimo naše fyzické i technologické možnosti. Máme ovšem v rukou kontrolu nad tím, jestli celému procesu šlápneme na plyn, nebo zatáhneme za ruční brzdu.
Jak z toho ven?
- Záleží na každé desetině stupně. Snížení emisí skleníkových plynů nezachrání ledovec přes noc. Rozhodne ale o tom, zda moře stoupne o tři metry za 300 let, nebo za 1 000 let. A to je pro adaptaci lidstva zcela propastný rozdíl.
- Chytrý ústup a adaptace. Budování betonových hrází funguje jen do určité míry. Pobřežní státy musí začít s plánovaným přesunem kritické infrastruktury hlouběji do vnitrozemí a chránit přírodní bariéry typu mangrovů.
- Data místo strachu. Ignorovat senzační titulky a sledovat reálné vědecké výstupy je jediná udržitelná cesta. Pravda je sice pomalejší, ale mnohem přesnější.
Ledovec soudného dne nakonec nedostál svému jménu. Nezlomí se napůl a nespláchne nás z povrchu zemského. Místo toho nám dává možná to vůbec nejcennější – čas. Teď jde už jen o to, jak s ním naložíme.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem. Možná je zvláštní pocit zjistit, že nás „Ledovec soudného dne“ pravděpodobně nespláchne během jedné generace, ale zároveň tiše připravuje svět, ve kterém bude voda postupně přepisovat mapy pobřeží. Právě v tom je síla vědy: neprodává paniku, ale zpřesňuje náš pohled na realitu. Pokud vás baví články, které berou velká klimatická témata bez hysterie, ale také bez laciného uklidňování, budu moc vděčný za vaši podporu. Pomůže mi dál hledat silné vědecké příběhy, oddělovat data od katastrofických titulků a převádět je do textů, které přináší čtenáři klidnější hlavu i lepší orientaci. Odkaz najdete níže.
