Článek
Představte si, že český státní rozpočet je váš chytrý telefon. Ne ten, co slibuje nekonečnou svobodu, ale ten, který vás každé ráno vítá seznamem trvalých příkazů: cloud, pojištění, splátka za auto a balíček „státní správa“, který jste si sice neobjednali, ale platit ho musíte. Pak přijde politik, stoupne si k mikrofonu a sebevědomě prohlásí, že teď se začne šetřit. V praxi to však vypadá tak, že s velkou slávou změníte tapetu na ploše, zatímco systém si automaticky strhne všechno ostatní.
Ministerstvo financí v materiálu k rozpočtu na rok 2025 ukazuje, jak neúprosný je tento autopilot: z celkových výdajů 2 327,1 mld. Kč tvořily mandatorní a quasi-mandatorní výdaje (po očištění o evropské peníze) celých 1 796,9 mld. Kč. To jsou tři čtvrtiny všeho, o čem se v Poslanecké sněmovně tak vášnivě debatuje.
V téhle hře už dávno nejde o to, kdo přijde s převratným nápadem. Jde o to, kdo dokáže s kamennou tváří oznámit, že se „předplatné“ bude platit dál, jen se mu dá líbivější název.
Podpisové právo jako vrchol státnického umění
Když tři čtvrtiny peněz odtékají ze zákona, politika se mění v úřednickou rutinu. Místo „řídíme stát“ se v podpalubí odehrává spíše jen nekonečné „potvrzujeme platbu“. Mandatorní výdaje nejsou samy o sobě zlo – jsou to sliby, které stát dal. Problém je, jak rádi se tváříme, že s nimi lze v kampani kouzlit. Jednou se „stropuje“, jindy „zachraňuje“ nebo „dorovnává“. A když padne otázka, kde na to vzít, vytáhne se osvědčený trumf: „najdeme úspory v efektivitě“. To je takový státní jednorožec – všichni o něm mluví, ale v rozpočtu ho ještě nikdo nezahlédl.
Prostor pro skutečné politické rozhodování je mnohem menší, než jak to vypadá zpoza řečnického pultíku. Veřejnost sice slyší o „velkých prioritách“, ale rozpočet zná jen „právní nároky“. Je to jako plánovat rodinnou dovolenou ve chvíli, kdy už odešel nájem, elektřina i splátka hypotéky. Můžete se sice pohádat o tom, jestli bude k večeři pizza nebo rohlík, ale účet za topení tím nevyřešíte.
Pokud politici chtějí tvrdit, že rozpočet je stavebnice, měli by nejdřív přiznat, že většina kostek je k sobě napevno přilepená zákonem, valorizacemi a závazky, které neumlčíte tím, že na tiskové konferenci zvýšíte hlas.
Balíček „Sociálno Plus“ a doplněk „Důchod Premium“
Nejtěžším závažím v balíku povinných plateb jsou sociální transfery. V roce 2025 na ně padlo 935,7 mld. Kč, což je 68 % všech mandatorních výdajů. Samotné důchody z toho spolykají 717,2 mld. Kč. Když tedy politik slíbí, že „něco přidá“, je fér dodat i větu B: „a přidáme to do největšího balíčku, který už teď sotva utáhneme“.
Ironií osudu se ve veřejném prostoru nejčastěji propírají drobné položky, které jsou sice vidět, ale s celkovým trendem nehnou: jeden grant, jedna studie nebo nákup služebních vozů. Zlepšit disciplínu je fajn, ale čekat, že tím vyléčíte finance státu, je jako doufat, že splatíte dluhy nákupem levnějších rohlíků, zatímco vám exekutor klepe na dveře kvůli hypotéce.
Quasi-mandatorní výdaje: „Provozní náklady“, které nevypnete bez následků
Pokud jsou mandatorní výdaje ony „předplacené služby“, které vám stát strhává ze zákona, pak jsou quasi-mandatorní výdajeněco jako účty za elektřinu a vodu. Teoreticky je sice můžete přestat platit, ale váš dům (v tomto případě stát) se během pár dní stane neobyvatelným.
Do této kategorie spadají hlavně platy státních zaměstnanců – tedy učitelů, policistů, vojáků nebo hasičů. Jsou to také peníze na provoz úřadů, nákup vybavení pro armádu nebo údržbu silnic. Jde o stovky miliard korun, které sice nejsou „natvrdo“ zapsané v jednom zákoně jako důchody, ale stát je musí vynaložit, aby vůbec fungoval jako civilizovaná země.
V politických debatách se o nich mluví jako o místě, kde se „určitě dá ušetřit propouštěním úředníků“. Realita je ale taková, že většina těchto peněz končí u lidí v terénu, nikoliv u „anonymních byrokratů“. Když tedy někdo slíbí, že tyto výdaje radikálně oseká, vlastně tím říká, že buď bude víc dětí ve třídách, nebo méně policistů v ulicích. Je to další autopilot, který sice nemá legislativní zámek, ale má zámek logický a provozní.
Úrok: Tichý věřitel, který má vždycky přednost
Jestli existuje položka, která je „povinnější“ než všechno ostatní, pak jsou to náklady na obsluhu státního dluhu. Národní rozpočtová rada v roce 2025 jasně připomínala, že tyto platby mají absolutní přednost – dokonce i před důchody. To není politika, to je matematika a podepsaná smlouva. Dlužník platí první, teprve potom se může začít snít o investicích.
Pokud máte rozpočet na autopilotovi, nemá smysl slibovat akrobatické kousky. Mnohem upřímnější by bylo mluvit o změně pravidel: co je skutečně nezpochybnitelný nárok, co je jen setrvačný zvyk a co má růst jen v případě, že se ekonomice opravdu daří. Bez toho budeme každý rok sledovat stejné divadlo: nadšený začátek, dramatické hledání zdrojů a závěrečné pokrčení rameny, že „to nešlo jinak“. Mandatorní výdaje jsou zkrátka předplatné, které nás drží pod krkem. Jen prosím nepředstírejte, že jste našli tajné tlačítko „zrušit“.
