Článek
Když se řekne jaderná válka, většina z nás si představí oslepující záblesk, ohlušující ránu a charakteristický hřibovitý oblak stoupající k nebesům. Filmy a popkultura nás naučily bát se tlakové vlny a smrtící radiace. A mají pravdu – epicentra výbuchů by se proměnila v peklo na Zemi.
Jenže špičkoví klimatologové a experti na globální bezpečnost předkládají mnohem mrazivější scénář. Skutečný konec naší civilizace by se neodehrál v ohni, ale v nekonečném, tichém a chladném šeru.
Většina lidí na planetě by totiž samotné bombardování bez problémů přežila. Obyvatelé zemí, které se konfliktu vůbec neúčastní, by na obzoru neviděli ani záblesk. Přesto by jich v následujících měsících a letech zemřely miliardy.
Zeměkouli by totiž pohltil fenomén, před kterým se nelze schovat do žádného betonového bunkru.
Tichý zabiják, který přichází z nebe
Abychom pochopili, co by se stalo, musíme se podívat na to, z čeho jsou postavena naše moderní města. Jsou plná plastů, asfaltu, pohonných hmot a chemikálií. Když jaderná hlavice zasáhne takové město, nedojde jen k výbuchu. Vznikne takzvaná ohnivá bouře.
Tyto masivní požáry by do vrchních vrstev atmosféry (stratosféry) vypumpovaly neuvěřitelné množství takzvaných černých uhlíkových sazí.
Představte si, že vezmete obrovský sprej s černou barvou a nastříkáte ho zvenčí na okna skleníku. Přesně to by saze udělaly s naší planetou. Vytvořily by globální štít, který by zablokoval sluneční paprsky. Výzkumníci z americké Rutgersovy univerzity zjistili, že by se v případě plnohodnotného jaderného konfliktu mezi světovými mocnostmi do atmosféry dostalo až 165 milionů tun těchto černých sazí.
Co to znamená v praxi?
- Teploty by na celé planetě okamžitě a prudce klesly.
- Změnily by se globální srážkové cykly (déšť by padal jinde, nebo vůbec).
- Nastala by takzvaná nukleární zima.
Konec globálního „talíře“
A právě tady začíná ta skutečná apokalypsa. Lidstvo je totiž absolutně závislé na zemědělství, které ke svému fungování potřebuje dvě základní věci: teplo a slunce. Pokud obojí zmizí, rostliny přestanou růst.
„I válka, při které by byla odpálena jen necelá dvacetina světového jaderného arzenálu, by dokázala zhroutit klima a narušit globální potravinové řetězce,“ varují odborné zprávy.
Nové klimatické simulace ukazují děsivá čísla. V těch nejhorších scénářích nukleární zimy by celosvětová produkce klíčových plodin (jako je kukuřice, pšenice nebo rýže) zkolabovala o neuvěřitelných 90 %. Země, které jsou daleko od jakýchkoliv detonací, by utrpěly mnohem více ztrát na životech kvůli hladomoru, než by utrpěly zasažené státy kvůli samotným výbuchům a radiaci.
Zemřelo by více než 5 miliard lidí. Ne na nemoc z ozáření. Na obyčejný, prostý hlad.
Dvě záchranné archy na konci světa
Pokud se hroutí globální klima a umírají miliardy lidí, existuje vůbec naděje? Kupodivu ano.
Mezinárodní tým vědců nedávno publikoval rozsáhlou studii, která se zabývala scénáři ASRS (z anglického Abrupt Sunlight Reduction Scenarios – scénáře náhlého úbytku slunečního svitu). Vědci hodnotili 38 ostrovních států a hledali místo, kde by se lidská civilizace mohla udržet naživu.
Analyzovali vše od produkce kalorií až po energetickou soběstačnost. Z této nekompromisní matematiky soudného dne nakonec vzešli dva absolutní vítězové.
Dvě země, které by se staly záchrannými archami lidstva: Austrálie a Nový Zéland.(Z dat vyplynulo, že slušnou šanci by měly i menší ostrovy jako Island, Vanuatu nebo Šalamounovy ostrovy, ale pouze první dva zmíněné státy mají průmyslovou a infrastrukturní kapacitu na záchranu komplexní společnosti).
Proč právě oni? Tajemství mapy a oceánů
Jak je možné, že by Evropa, Asie a Severní Amerika mrzly a hladověly, zatímco by protinožci měli na stolech stále relativní dostatek jídla? Odpověď leží v dokonalé kombinaci geografie a přírodních zákonů.
- Štít jménem jižní polokoule: Většina pravděpodobných jaderných cílů a obrovských měst, která by hořela, leží na severní polokouli. Systém proudění vzduchu v naší atmosféře funguje tak, že ačkoliv se těžká mračna sazí rozšíří po celé planetě, severní část zeměkoule ponese tu největší a nejhustší zátěž. Austrálie a Nový Zéland jsou od tohoto chaosu dostatečně izolované.
- Oceánský termostat: Zatímco obrovské pevninské masy jako Eurasie nebo Severní Amerika by rychle promrzly na kost, obě tyto země jsou obklopeny gigantickými masami oceánu. Voda má úžasnou schopnost zadržovat teplo. Fungovala by jako obrovský termostat, který by zjemnil ty nejhorší teplotní šoky nukleární zimy a udržel klima natolik mírné, aby se zde dalo dál farmařit.
- Zemědělští giganti: Austrálie má masivní produkci potravin, která už teď dalece přesahuje potřeby její populace. I při snížených výnosech by dokázala nakrmit desítky milionů lidí navíc. Nový Zéland je na tom podobně.
Ačkoliv tedy jaderná válka zůstává tím nejděsivějším scénářem naší současnosti, věda nám dává alespoň malou jiskřičku naděje. Kdyby to nejhorší opravdu nastalo a severní polokoule by se zahalila do temnoty, zárodek lidské civilizace by na jihu neuhasl. Otázkou už jen zůstává, zda bychom se v takovém novém světě vůbec dokázali poučit z chyb, které ho zničily.
P.S.
Díky, že jste se mnou dnes prozkoumali tento drsný scénář, který nám připomíná, jak křehké jsou naše dodavatelské řetězce a jak moc závisíme na slunci nad hlavou. Pokud vám tento pohled na Austrálii jako na „poslední přístav“ pomohl nahlédnout na globální bezpečnost z nové perspektivy, budu moc vděčný za drobnou podporu v ceně jedné kávy. Pomůže mi to pro vás i nadále sledovat tyto důležité analýzy o přežití naší civilizace. Děkuji vám!
