„Nechceme hnát prezidenta k Ústavnímu soudu“ - Motoristé raději utečou ze hřiště

V české politice se občas objeví spor, který se tváří jako právní problém, ale zní spíš jako skeč. Prezident odmítne jmenovat kandidáta na ministra, nominující strana začne mávat Ústavou a mluvit o principech. A pak se ukáže, že největším protivníkem celé operace není hlava státu, ale pomyslné tlačítko „podat žalobu“, na které se nikomu nechce sáhnout.

Motoristé kompetenční žalobu „definitivně“ odmítli - prý je „odmítnutá, vyloučená“ a „tuto hru“ hrát nechtějí, protože by si prezident mohl vyložit verdikt jako posílení svých pravomocí. Je to podobné, jako si stěžovat, že pravidla jsou nejasná, a zároveň odmítnout jedinou autoritu, která je může vyložit.

Komedie pokračuje politickou mantrou. Boris Šťastný oznámil, že bude „tisíckrát každý den“ opakovat, že prezident porušuje Ústavu. Prohlášení je ale fascinující hlavně tím, že nahrazuje argument reproduktorem - jako by se právo měnilo podle počtu decibelů.

Kompetenční spor je přitom přesně ten mechanismus, který Ústava svěřuje Ústavnímu soudu: rozhodnout, kdo má pravomoc vydat rozhodnutí nebo činit opatření ve sporné věci. Nabízí se i jednoduchá analogie. Dva lidé se přetahují o dálkový ovladač a třetí má říct, komu patří. Jen u nás se raději prohlásí, že je ovladač zaujatý.

Filip Turek do debaty vnáší zvláštní lyriku. „Být ministrem životního prostředí není můj sen,“ uvedl. Zároveň ale chce, aby se Green Dealu neustupovalo a ten „neochuzoval naše obyvatelstvo“. To je jako vejít do cukrárny s prohlášením „dort nechci“, ale trvat na tom, že ho musíte sníst vy - a ideálně bez cukru.

Motoristé mezitím opakují, že kandidát není „stíhán ani odsouzen“ a prezident se „nemá chovat aktivisticky“. Prezident naopak naznačuje, že laťka pro ministry nemá končit u výpisu z rejstříku trestů a že by bylo „užitečné“, kdyby věc posoudil Ústavní soud.

Do toho vstupuje Pavel Rychetský, který pochybuje, zda jde vůbec o kompetenční spor, a zároveň připomíná, že Ústavní soud se nejspíš nebude chtít proměnit v „kádrovací instituci“. Přeloženo do běžné řeči: soud umí rozhodovat o pravomocích, ale nerad dělá personální audit politických stran.

Zdá se, že když se ministerstvo zasekne, objeví se nabídka „náhradního plnění“. Jan Zahradil navrhuje vybudovat konzervativní think-tank, „českou verzi Heritage Foundation“, jako protipól „českého Aspen Institute Central Europe“. Politikovi, který se nevejde do vlády, se tím otevírá elegantní úhyb: místo odpovědnosti výzkum, místo rozpočtu tiskové zprávy. Řešení je tedy asi připravené dřív, než se problém dořeší.

Jenže právě slovo „protipól“ říká víc než celý koncept. Aspen Institute Central Europe se sám popisuje jako nestranická a ideologicky neutrální platforma pro demokratickou debatu. Heritage Foundation se naopak otevřeně hlásí k prosazování konkrétních konzervativních politik a nijak to neskrývá.

Je to trochu jako postavit karavan vedle radnice a říct, že jde o alternativní formu správy města. Může být pohodlný, může mít vlajku i logo. Jen z něj nevychází rozhodnutí, ale spíš pocit, že se něco děje - i když se ve skutečnosti jen parkuje stranou.

A na závěr se objevuje i nádech tajemna. Petr Macinka naznačil, že prezident možná „volá“ po Ústavním soudu proto, že jej „plně jmenoval“ lidmi blízkými jeho vidění světa. Dokonce padla slova o možných „stycích se svými soudci“. Předseda soudu Josef Baxa to odmítl a bývalý ústavní soudce Jaromír Jirsa poznamenal, že podobné představy patří „do jiného světa“, jak zaznělo na ČT24.

Výsledek celé skládačky je skoro učebnicový. Strana říká „ministr musí být Turek“. Kandidát říká „není to můj sen“. Prezident říká „ne“. A nástroj, který by spor mohl rozseknout, je označen za nebezpečnou hru, do níž se raději nevstupuje.

V téhle scénce nakonec nejvíc tratí obyčejná, nudná myšlenka: že se spory mezi ústavními aktéry řeší institucemi, ne megafonem. A že když se vám nelíbí verdikt, nezakládáte si vlastní soud - maximálně think-tank s hezčím logem.