Článek
Petr Macinka dnes veřejně zopakoval, že dál počítá s tím, že Andrej Babiš navrhne na ministra Filipa Turka, a současně naznačil, že ho prezident Petr Pavel nakonec stejně jmenuje, i kdyby se mu do toho nechtělo. Hrad naopak už dříve dal najevo, že prezident předpokládá opak – a pokud by návrh přišel, nejmenování by sice bylo „mimořádné“, ale na stole.
Takže tu nejspíš vzniká nový český žánr: ekologický resort jako kulisa pro ústavní přetahovanou. Spojení přírody, moci a symbolů funguje spolehlivě. Rozpálí komentáře rychleji než starý kotel na uhlí a dodá sporu patinu „vyššího principu“, i když se ve skutečnosti hraje o velmi přízemní věci.
„Je to vláda Andreje Babiše, ne vláda Petra Pavla“ aneb když se hádají dospělí u rodinného stolu
Macinkova věta „jedná se o vládu Andreje Babiše, nejedná se o vládu Petra Pavla“ je politicky srozumitelná asi jako pokyn „tady se nehádá“ pronesený tím, kdo právě hodil talíř.
Ano, Česká republika není prezidentský systém. Jenže prezident není ani automat na razítka, kam vhodíte nominaci a vypadne vám ministerská legitimace. Právě proto to jitří emoce: každý v tom slyší něco jiného. Jedni „konečně pořádek“, druzí „konečně brzda“, třetí „konečně show“.
Analogii si půjčím z běžného života. Je to jako když si v bytovém domě zvolíte výbor a ten oznámí, že předsedou bude člověk, kvůli kterému se loni sepsala petice. Formálně to možná projde. Prakticky? Výtah pojede dál, ale na chodbách bude dusno.
A teď ten nejpikantnější detail. V celé té přestřelce se skoro ztrácí, že jde o resort, který dlouhodobě řeší věci dopadající na úplně všechny. Ceny energií, dopravu, pravidla pro průmysl. Místo toho se debata točí kolem toho, jestli se „to“ na hradě podepíše. Obsah čeká. Symboly mají přednost.
Proč (ne)jmenování Turka tak zvedá ze židle?
Filip Turek je v téhle epizodě především zkratka. Pro jedny symbol vzdoru proti „elitám“, pro druhé výstražný maják, že se normalizuje styl politiky, který by raději měl zůstat v komentářích na sociálních sítích. Kandidát na ministra čelí kritice kvůli rasistickým a homofobním výrokům. Za část se omluvil, u jiných autorství popírá. Do hry se vracejí i další sporné kapitoly, od majetkového přiznání po starší informace o vyhrožování.
Co je možná méně nápadný, ale o to podstatnější úhel pohledu? Možná nejde ani tak o Turka jako o metodu. O to, že se z nominací stává test síly, ne test schopností. Ve chvíli, kdy se nominant promění v prapor, přestává být klíčové, zda umí řídit úřad. Důležité je, zda se prapor podaří vztyčit na správné budově.
V tomhle světle zní věta „začátkem ledna se sejdeme a vyřešíme to“ jako klasická česká formulka. Navenek slibuje uklidnění. Ve skutečnosti oznamuje další díl seriálu, na který už jsou všichni připraveni, i když tvrdí, že je unavuje.
Největší ironie: životní prostředí v roli vedlejší postavy
Kdybychom byli fér, tato aféra je učebnicový příklad politiky pro masy. Ne jako soupis opatření, ale jako příběh se zápletkou, padouchem a soubojem autorit. O to absurdnější je, že v hlavní roli stojí resort, který by měl řešit otázky typu „nebude sucho?“ a „co s ovzduším?“, zatímco se řeší hlavně to, kdo koho přinutí ustoupit.
Až se to celé uzavře, velká část publika se nejspíš bude cítit jako po finále reality show. Vítěz známý, emoce vyčerpané, ale nikdo přesně neví, co se v běžném životě vlastně zlepšilo. Zůstane jen jistota, že se v Česku dá i z ministerstva životního prostředí udělat výbušné téma. Stačí přidat správné jméno a hodně hlasitý tón.
