Článek
Český volič - alespoň ten většinový - už přes tři desetiletí volí proti penzijní reformě. Průběžný penzijní systém se dostává do bodu, kdy za patnáct let nebude na penze ani polovina dnešních peněz.
Je to věta, která bolí právě proto, že je nepříjemně blízko pravdě: česká většina už roky hlasuje proti tomu, aby si přiznala matematiku. Důchody se u nás tváří jako morální nárok. Jenže průběžný systém není morální kategorie. Je to účetnictví: dnešní pracující platí dnešní penzisty. Když přibývá seniorů a ubývá lidí v produktivním věku, není to „názor“. Je to poměr.
A ten poměr se láme. Na konci roku 2024 tvořili lidé starší 65 let zhruba pětinu populace (20,7 %, asi 2,26 milionu). Na 100 dětí už připadalo 133 seniorů a ČSÚ čeká, že kolem roku 2040 poměr přeskočí 200. Do poloviny století má podíl osob straších 65 let vyrůst na 29 %.
Kdo chce v takové situaci dál říkat „nic neměňte“, ve skutečnosti říká: „Ať to zaplatí někdo jiný.“ Nejlépe budoucnost. Ta ale neodvádí sociální pojištění.
Průběžný systém jako restaurace, kde hosté hlasují o menu a kuchyně platí účet
Představte si restauraci, kde hosté (většina) hlasují, co se bude servírovat, a kuchyně (menšina) to má uvařit i zaplatit. Přesně tak dnes funguje politická ekonomie penzí: početnější skupina si demokraticky odhlasuje jistotu a náklady se rozlijí do rozpočtu, dluhu, nebo do vyšších odvodů těch, kteří ještě pracují. Český důchodový systém je přitom v posledních letech v deficitu desítek miliard korun.
Teď si položme jednoduchou otázku: pokud se už dnes dělá do penzí díra desítek miliard, co se stane, až do důchodu začnou ve velkém odcházet silné ročníky a zároveň bude méně plátců? To není „strašení“. To je nezpochybnitelná trajektorie.
A právě proto je tak lákavé reformy sabotovat. Jsou nepopulární, protože sahají na pohodlí. Jenže politická nepopulárnost není argument proti reformě - je to důkaz, že ji nikdo nechce zaplatit férově.
Reforma je politický terč, protože říká nahlas to, co se šeptá: budeme pracovat déle
Bývalá vláda prosadila úpravu věku odchodu do důchodu nad 65 let od roku 2031 - dotkne se lidí narozených po roce 1965 a hranice se má posouvat o měsíc ročně až k 67 letům. Ročník 1989 má odcházet v 67 v roce 2056.
Tohle je racionální jádro celé debaty: když se prodlužuje dožití, bez posunu věku odchodu se systém nevyhnutelně rozjede do zdi. Reuters zároveň uvedl, že reforma má ambici držet průměrnou dobu v důchodu okolo 21 let a že zároveň snižuje budoucí nově vypočtené penze asi o 8 % oproti starému vzorci.
A tady přichází politická válka. Nově jmenovaná vláda samozřejmě slibuje návrat „starých jistot“, protože se to dobře prodává - zrušení nedávné reformy by ale rozpočtovou díru jen dál prohloubilo.
Bez bolesti to nepůjde – jen si vybereme, koho bude bolet
Můžete nesnášet zvyšování věku odchodu. Můžete nesnášet pomalejší růst důchodů. Můžete nesnášet vyšší odvody. Problém je, že nejde nesnášet všechno najednou a tvářit se, že to stojí nula.
OECD už dřív modelovala, že samotné zvýšení věku odchodu může snížit výdaje zhruba o 0,6 procentního bodu HDP (v porovnání se scénářem beze změny) a že velkou roli hraje i to, jak se důchody valorizují. V extrémně štědrých scénářích mohou výdaje v dlouhém horizontu růst výrazně výš – OECD uvádí projekce, kde by se penzijní výdaje mohly dostat až k 12,7 % HDP v roce 2060 při „štědřejším než zákonném“ chování valorizace.
Takže ano: pokud budeme dál odměňovat politiky za sliby a trestat je za škrtání, skončíme přesně tam, kam míří úvodní věta tohoto článku – v situaci, kdy peněz na každého penzistu ubývá. Ne proto, že by někdo důchodce neměl rád, ale proto, že ekonomika nemá tlačítko „přidej do systému plátce pojištění“.
Víte v čem je možná největší problém? Český volič často nechce reformu ne proto, že by byla špatná, ale proto, že nechce slyšet, že i jeho pohodlí má cenu. A dokud tuto cenu nebude ochoten platit buď delší prací, pomalejším růstem penzí, nebo vyššími odvody, bude „boj proti reformě“ jen elegantní způsob, jak poslat účet vlastním dětem.
