Článek
V tramvaji číslo 22 to vonělo vlhkým kabátem a únavou, když jsem si všiml ženy sedící naproti. Tiše, ale s jasnou mateřskou autoritou vysvětlovala v ukrajinštině svému synovi, proč musí ještě chvíli počkat, než tatínek doběhne z druhé práce.
Chlapec svíral v ruce omšelou českou učebnici vlastivědy a na tváři měl ten univerzální, srozumitelný výraz – směs absolutní nudy a dětské rezignace. Vlastně se nestalo vůbec nic dramatického. Jen probíhal obyčejný úterní večer v cizí zemi, ze které se zatím tak nějak mimoděk stala jejich země zaslíbená. Nebo spíš země odpracovaná.
O pár měsíců později jsem narazil na data, kterým se v našem veřejném prostoru dostalo překvapivě málo potlesku. Podle analýzy ministerstva práce a sociálních věcí se rovnováha definitivně překlopila. Do konce třetího čtvrtletí loňského roku odvedli lidé s dočasnou ochranou na daních a pojištění víc, než kolik stála jejich podpora. Přesněji řečeno, jsme v plusu o nějakých 4,7 miliardy korun.
Kumulativně od začátku války šlo o 78,7 miliardy na straně příjmů proti 74 miliardám na straně výdajů. Čísla to nejsou nijak kosmická. Jsou ovšem úplně jiná, než jaká jsme si v březnu 2022 se staženým hrdlem malovali. Mýty o tom, jak nás pomoc ekonomicky zruinuje, se tváří v tvář nudnému účetnictví začínají definitivně drolit.
Trapné zjištění, že záchrana nese úroky
Nejprve přišla vlna bezbřehé solidarity. Pekli jsme bábovky, nabízeli volné pokoje a plakali u večerních zpráv. Pak zákonitě dorazila inflace, únava a s ní kousavé otázky, zda náhodou nedáváme cizím víc, než si můžeme dovolit. A teprve dlouho poté – s elegancí státního úřadu, který si dává načas – dorazila tabulka. Ukazuje křivku, která se sice neobjevuje na titulních stranách bulváru, ale zato vytrvale stoupá. Většina lidí, kteří k nám přišli pro záchranu, se totiž chová přesně tak, jak se obvykle chovají lidé, jimž dáte šanci normálně žít: chopí se jí. Pracují v oborech, kde už léta zoufale chybí české ruce, odvádějí pojistné a v lokální samoobsluze nakupují rohlíky.
Ironie spočívá v tom, že tahle ryze kapitalistická pointa přichází v době, kdy se politická rétorika znovu vrací ke starým, zasmrádlým šablonám. Zkratkovitý marketing miluje binární svět. Buď nás „oni“ stojí peníze a berou nám práci, nebo nás obohacují. Skutečnost je však mnohem prozaičtější: nečekaně rychle přestali být příjemci pomoci a stali se obyčejnými, mírně utahanými daňovými poplatníky. Populismus tak přišel o luxusního strašáka do nedělních debatních pořadů.
Ztráta paměti a ministerský Excel
Když se v duchu vrátím na peróny hlavního nádraží na jaře 2022, vybaví se mi pocit, že děláme něco bytostně správného. Nikdo netušil, jak dlouho ta křeč potrvá. Počítalo se tehdy pramálo, zato se hodně mluvilo o lidskosti a soudržnosti. Dnes se pro změnu sčítá každá koruna a o lidskosti se raději taktně mlčí, protože se zdá, že už ji není potřeba vzývat – vždyť nám to krásně tabulkově vychází.
Jenže právě tady číhá past na náš vlastní charakter. Když se bilance otočí v náš prospěch, velmi snadno propadneme iluzi, že ta prvotní rozhodnutí byla jen chytrou investicí s garantovanou návratností. Nebyla. Byla to iracionální, dojemná sázka na to, že lidé s igelitkami a traumatem nejsou jen statistický problém, ale zkrátka lidé.
Analýza tento lidský rozměr nepopírá. Naopak. Humanitární dávku dnes pobírá zlomek těch původních davů. Zůstali na ní ti, kteří ke kase nebo do fabriky prostě nastoupit nemohou – batolata, staří lidé, invalidé. Zbytek si pořídil píchačky. Znovu: není to žádné grandiózní morální vítězství, kvůli kterému bychom si měli stavět pomníky. Je to jen suchý popis toho, co se stane, když někomu neseberete naději a dovolíte mu fungovat.
Co se do kalkulačky nevejde
Přesto zůstává něco, co účetnictví státu nikdy neobsáhne. Třeba to, jak neuvěřitelně rychle se ukrajinské děti naučily skloňovat češtinu, i když o přestávkách musí spolužákům složitě vysvětlovat, proč jejich otec zůstal kdesi u Charkova. Nebo ten tichý šok lokálních podnikatelů, kteří zjistili, že cizinci už nejsou jen levnější alternativou na podřadnou práci, ale často naprosto nezbytným motorem jejich firem. Ve městech se proměnila celá mikrosociologie – máte vedle sebe pekařství s ukrajinskou prodavačkou a školní dvůr, kde se přirozeně míchají dva jazyky, aniž by to komukoli rvalo žíly.
To všechno propadává sítem fiskálních přehledů. A možná právě proto je docela zdravé si tu strohou bilanci občas prolistovat. Ne snad proto, abychom se poplácali po ramenou a zkonstatovali, že se ten byznys se soucitem vyplatil. Spíše proto, abychom si připomněli, jak neuvěřitelně povrchní jsou všechny ty hororové příběhy, které redukují složité lidské osudy na jeden řádek s výdaji.
Když dnes občas zaslechnu od řečnických pultíků to oblíbené „už toho bylo dost“, vzpomenu si na toho kluka s učebnicí vlastivědy z tramvaje. Zajímalo by mě, jestli bude za deset let vnímat Česko jako zemi, která mu podala ruku, když pršelo, nebo spíš jako chladnou účtárnu, která donekonečna přepočítávala, jestli náhodou nesnědl o rohlík víc.
A taky tak trochu přemýšlím o nás. Jestli jsme vůbec schopni vnitřně přijmout, že se některé účty už dávno zaplatily samy, aniž bychom cítili nutkavou potřebu vystavit za ně ještě jedno penále. Možná je na celé věci nejsmutnější právě tohle: i když se černé na bílém ukázalo, že jsme o nic nepřišli, mnozí z nás se dál zuby nehty drží pocitu, že nás někdo okradl.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště v nedělní televizní debatě uslyšíte plamenné projevy o tom, jak nás uprchlíci ekonomicky zruinovali, nevpustíte do své hlavy zbytečný hněv, ale s naprostým klidem a nadhledem si vzpomenete na těch 4,7 miliardy korun, které tito mírně utahaní daňoví poplatníci reálně odvedli do našeho systému navíc. Pokud vám tento vhled do světa státních účtů a konce mýtů o byznysu se soucitem pomohl uvidět realitu bez populistických strašáků, budu moc rád za vaši podporu. Odkaz najdete níže.
