Článek
Známe to všichni z popkultury, historických románů i ze slavného filmového zpracování 300: Bitva u Thermopyl. Hned v úvodních scénách se nám představuje drsný a nekompromisní svět starověké Sparty. Když se ve spartské rodině narodil chlapec, zdaleka to nebyl důvod k bezpodmínečné radosti. Novorozenec musel okamžitě podstoupit přísnou prohlídku před radou starších. Pokud byl silný a zdravý, směl žít a začít se připravovat na dráhu dokonalého válečníka. Pokud ovšem vykazoval sebemenší známku slabosti nebo fyzické deformace, byl bez milosti odnesen na horu Taygetos a svržen do temné propasti zvané Kaiadas.
Je to mrazivý obraz nelítostného státu, který nezná slitování. Státu, jenž v zájmu budování neporazitelné vojenské elity chladnokrevně obětuje to nejcennější a provádí tvrdou, systematickou eugeniku. Tento příběh tak dokonale zapadá do našeho vnímání neúprosné spartské disciplíny, že ho po celá staletí bez mrknutí oka opakovali učitelé i historici po celém světě.
Má to ovšem jeden drobný háček. Dlouhá staletí se zkrátka nikdo neobtěžoval tento děsivý „masový rituál“ fyzicky a vědecky ověřit. A když to moderní věda konečně udělala, následná zjištění otřásla samotnými základy antické historiografie.
Mýtus, který se všem skvěle hodil
Abychom si přiblížili, proč tento brutální příběh tak snadno a hluboko zakořenil v našem kolektivním povědomí, musíme se podívat na takzvaný spartský přelud (odborně Spartan mirage). Sparta po sobě totiž nezanechala téměř žádné vlastní písemné památky. Sparťané nesepisovali hluboká filozofická pojednání ani historické kroniky - oni zkrátka bojovali. Všechno, co o nich dnes víme, sepsali jejich sousedé, zarytí obdivovatelé nebo naopak zahořklí nepřátelé – především pak Athéňané.
Cizinci tehdy Spartu buď nekriticky obdivovali pro její nepřekonatelnou vojenskou disciplínu, nebo ji naopak k smrti nenáviděli jako mimořádně krutý a zaostalý režim. Obraz státu, který chladnokrevně vraždí vlastní děti, se tak oběma táborům naprosto skvěle hodil k posílení její mýtické a obávané aury.
Hlavním historickým zdrojem tohoto specifického tvrzení o shazování dětí ze skály je řecký historik a filozof Plútarchos. Ten ve svém slavném díle Životopisy slavných Řeků a Římanů tento hrůzný zvyk velmi barvitě popsal. Zásadní problém však tkví v tom, že Plútarchos žil až v prvním století našeho letopočtu – tedy téměř půl tisíciletí poté, co Sparta zažívala svůj skutečný zlatý věk! Je to vlastně skoro stejné, jako by dnešní novinář do detailu popisoval každodenní život na dvoře Karla IV., a přitom neměl k dispozici naprosto žádné dobové archivy.
Moderní vědci a historici proto postupně začali pojímat silné podezření. Plútarchos byl totiž vždy spíše filozofujícím moralistou než přísně objektivním dokumentaristou. Co když si tento krutý rituál ve svých textech trochu přibarvil nebo rovnou vymyslel jen proto, aby na něm čtenářům jasně ilustroval naprostou podřízenost spartského občana svému státu?
Tajemství ukryté na dně propasti
Dlouhá desetiletí se automaticky předpokládalo, že temná propast Kaiadas v pohoří Taygetos musí být doslova plná drobných dětských kůstek. Museli jsme si však počkat až do tohoto tisíciletí, než se tým špičkových antropologů a archeologů z Athénské univerzity konečně odhodlal tuto mýty opředenou jeskyni systematicky a vědecky prozkoumat.
Známý antropolog Theodoros Pitsios strávil se svým týmem na samém dně propasti několik let a pečlivě analyzoval veškeré kosterní pozůstatky, jež se tam za dlouhá staletí nahromadily. Moderní analýzy kostí z propasti Kaiadas ovšem přinesly naprosto šokující a jednoznačný závěr: výzkumníci tam nenašli ani jednu jedinou kost, která by patřila novorozenci.
Co tedy na dně této smrtící skály archeologové vlastně doopravdy objevili? Našli zde pozůstatky přibližně padesáti lidí. Všechny tyto kosti však bez výjimky patřily dospělým jedincům, převážně pak mladým mužům ve věku od 18 do 35 let.
Z archeologického i historického hlediska to dává naprostý smysl. Propast Kaiadas ve skutečnosti nesloužila jako zvrácená eugenická porodnice, nýbrž fungovala jako obyčejné, drsné popraviště pro dospělé zločince, vlastizrádce, válečné zajatce a politické rebely. Bylo to zkrátka místo, kam Sparta potichu odklízela ty, kteří vážně porušili její tvrdé zákony – rozhodně ne bezbranná a slabá nemluvňata.
Pravda je sice méně filmová, ale o to více lidská
Znamená to snad, že staří Sparťané byli útlocitní humanisté a milující pacifisté? Ne tak docela. Praktika zvaná odkládání dětí (odborně expozice) byla totiž v tehdejším antickém světě zcela běžná – a to jak v „demokratických“ Athénách, tak v Římě. Nechtěné, nemocné či do extrémní chudoby narozené děti bývaly rodinami běžně odkládány na frekventovaných veřejných místech nebo hluboko v přírodě. Tam je buď někdo našel a vzal si je na výchovu jako budoucí otroky, nebo bohužel zemřely na následky podvýživy a podchlazení.
Rozhodně se ale nejednalo o žádný státem přísně řízený, institucionalizovaný proces dramatického shazování dětí do hluboké propasti na přímý příkaz rady starších, jak nám dodnes tvrdí populární mýtus o Spartě.
Příběh o spartských novorozencích padajících do temné propasti tak představuje naprosto fascinující ukázku toho, jak neuvěřitelně efektivně funguje historická propaganda. Jedná se vlastně o tisíce let starou antickou fake news. Ta se ovšem ukázala být natolik poutavá a filmově dramatická, že bez sebemenšího odporu úspěšně přežila až do stránek dnešních dějepisných učebnic a moderních hollywoodských scénářů.
Tento přelomový archeologický objev nám všem jasně připomíná, že i ty vůbec nejvíce ikonické historické „pravdy“ by měly být neustále podrobovány přísnému a kritickému zkoumání. Sparťané byli bezpochyby obdivuhodně tvrdí a nekompromisní válečníci, kteří žili v extrémně militarizované společnosti. Byli to ale stále jen lidé, nikoliv ta chladná a bezcitná monstra z akčních komiksů. Ačkoliv je skutečná pravda někdy o poznání méně senzacechtivá než pečlivě budovaný mýtus, vrací alespoň těmto úchvatným starověkým civilizacím jejich skutečnou, lidskou tvář.
P.S.
Děkuji, že jste se společně se mnou vydali na temné dno propasti Kaiadas odkrýt pravdu, jež nám byla tisíce let skrývána! Pokud vás fascinuje představa, že i ty nejvíce ikonické příběhy lidstva mohou být jen mistrnou dávnou propagandou, budu moc rád za vaši podporu. I drobný symbolický finanční příspěvek mi umožní dál rozkrývat tyto zapomenuté historické záhady a přinášet vám fakta, která vracejí dějinám jejich pravou tvář.
