Článek
EU se dohodla na bezúročné půjčce 90 miliard eur pro Ukrajinu na roky 2026–2027, aby měla z čeho fungovat obrana i stát. Jenže Česko se spolu s Maďarskem a Slovenskem nepřipojí ke garancím – ručit budou „ti druzí“.
A tady mi to začíná pískat v uších. Ne kvůli tomu, že by se člověk neměl ptát na rizika. Ale kvůli tomu, jak tahle póza působí: stojíme u stolu, pobíráme výhody členství v EU, tváříme se jako součást party… a v momentě, kdy se má napsat jméno na řádek „zodpovědnost“, začneme hrát pantomimu „já nic, já muzikant“.
Je to jako být v bytovém družstvu a prohlašovat: „Výtah klidně ať se pořídí, ale já bydlím v prvním patře, proto na něj přispívat nebudu.“ Skvělý přístup. Jen počítejte s tím, že až ho budete jednou potřebovat kvůli stěhování nebo zraněné noze, družstvo si na váš postoj může vzpomenout taky.
Garance není dar. Je to přiznání, že bereme bezpečnost vážně
Slovo „garance“ je v domácí debatě zkratka pro „zaplatíme to my“. Jenže garance je hlavně signál důvěry a ochoty nést díl společného rizika – přesně to, co od členů Unie čekáte, když jde o něco zásadního. A jestli je něco zásadního, tak je to válka pár set kilometrů od našich hranic.
Navíc tahle dohoda vznikla poté, co se rozpadla původní představa, že se financování opře o zmrazená ruská aktiva. Naráželo to na právní a politické překážky, a tak se EU shodla na variantě, která má Ukrajině zajistit peníze přes společné půjčování na trzích.
A my na to řekneme: „Podporujeme, ale neručíme.“ To je věta, která zní jako: „Držím vám palce, ale jen do chvíle, než to bude něco stát.“ A nejhorší je, že se to dá prodat jako šikovnost. Jakože jsme přelstili systém. Jenže v reálu to vypadá spíš jako laciná vychytralost: chceme výsledek, ale odmítáme sdílet odpovědnost.
Český exportní hit: morální řeči bez podpisu
Nejlepší na tom je, jak se z neručení dělá údajná opatrnost. V praxi je to ale často jen strach z věty „a co když“. Co když se to prodraží. Co když někdo něco zneužije. Co když to jednou někdo vytáhne v kampani.
Ano, politika je plná „co když“. Jenže stát není nepojištěná koloběžka. Stát je dospělá instituce. A dospělost někdy znamená, že podepíšete papír, i když u toho nemáte příjemný pocit.
Premiér Andrej Babiš postoj „za nic ručit nebudeme“ opakoval už před summitem a drží ho i po dohodě. Fajn. Ale pak si položme jednoduchou otázku: Když neručíme my, proč by měl ručit někdo jiný v případě potřeby ručit za nás?
Česko se tímhle rozhodnutím dobrovolně řadí do klubu, který si Evropa v téhle válce spojuje hlavně s obstrukcemi. Věřím, že doma se to bude prodávat jako „suverenita“. Zvenku to ale vypadá spíš jako „radši se schovám za souseda“.
Nejde jen o Ukrajinu. Jde o naši pověst a vlastní pojistku
Neručení za půjčku EU není jen postoj k Ukrajině. Je to vzkaz o tom, jak chápeme společné závazky. A to se jednou může vrátit v úplně jiné situaci, kdy budeme chtít evropskou podporu my – třeba při energetickém šoku, krizi na trhu, nebo kdyby se bezpečnostní situace dál zhoršovala.
Představte si, že u vás ulici hoří. Všichni běží s vodou, ale vy řeknete, že ruku k dílu nepřiložíte. Možná se požár uhasí i tak. Jenže až příště začne doutnat u vás, budete chtít, aby vám někdo věřil, že jste součástí uliční komunity – ne turista, který se při potížích tváří, že tu jen náhodou prochází.
EU tuto půjčku schválila jako nástroj, jak Ukrajině zajistit financování na roky 2026 a 2027. My jsme se rozhodli stát stranou. A já se ptám: kde to jako jsme? V Unii, nebo na tribuně s kelímkem a párkem s hořčicí, odkud jen komentujeme dění?
Podpora bez ručení je snadná. Ručení je moment, kdy se ukáže, kdo to myslí vážně. A přesně v tomhle momentu jsme si vybrali, že vážně to myslet nebudeme.
