Článek
Když ji otevřete, zmocní se vás neodbytný pocit, že jste omylem rozbalili magický artefakt z jiné časové osy. Na zažloutlých stránkách se plynule vine uhlazené písmo, které ale nepřipomíná absolutně žádnou známou abecedu. Vedle něj kvetou rostliny, jež sice vypadají povědomě, ovšem při bližším pohledu je na nich všechno tak nějak „špatně“. Jejich kořeny se kroutí jako chapadla chobotnice, listy připomínají zvířecí kůže a květy vypadají spíše jako pečlivě sestrojené mechanické součástky.
A pak přijdou na řadu záhadné diagramy. Jde o astronomická kola, nebo snad o mapy neznámých souhvězdí? Zvláštní údiv budí výjevy, kterým dominují nahé postavy žen koupajících se v jakýchsi lázních a spletitých potrubích. Působí to, jako by někdo nakreslil středověký komiks o biologii, kterou nikdo nezná. Přitom tato kniha není výstřelkem moderního umělce. Bezpečně leží v trezorech Beineckeovy knihovny vzácných tisků pod strohým označením MS 408 a světová věda ji bere smrtelně vážně.
Badatelé dlouho netušili, odkud kniha pochází a jaké poselství nese. To, co následovalo, málokdo čekal: do řešení případu se postupně zapojily ty nejlepší mozky, které úspěšně lámaly nepřátelské šifry ve světových válkách. Přesto všechny narazily na neprostupnou zeď.
Prokletí stránek: Proč selhali i ti největší géniové
Rukopis nese jméno po polsko-americkém obchodníkovi se starožitnými knihami Wilfridu Voynichovi, který jej koupil v Itálii v roce 1912. Od té chvíle je tento svazek magnetem na obrovské naděje, ale i příčinou profesní ostudy mnoha badatelů.
Na první pohled totiž tento neznámý „jazyk“ vypadá naprosto pravidelně. Slova se v textu logicky opakují, jsou mezi nimi jasné mezery a řádky si drží svůj pevný rytmus. Jenže ve chvíli, kdy se pokusíte přiřadit písmena k hláskám, nedostanete nic než informační mlhu. Zkusíte složitou šifru, ale nenajdete klíč. Zkusíte zkomolenou latinu a utopíte se v nepravděpodobnostech. Jako byste poslouchali rádio vysílající podle jasného programu, avšak v řeči, které na planetě nikdo nerozumí.
Do toho vstupuje další skutečnost, která zní skoro jako špatný vtip: rukopis má zjevně oddělené „sekce“ – botanickou, astronomicko-astrologickou, biologickou, kosmologickou, farmaceutickou a nakonec obrovskou zásobu „receptů“ označených hvězdičkami. Kdyby šlo o pouhý podvrh, byl by až podezřele pracný. Kdyby to byla šifra, je na svou dobu zase podezřele jednotná a dlouhá.
Největším trikem není šifra, ale kontext
Rozuzlení začíná poněkud nepohodlnou pravdou. Možná celou dobu nehledáme jednu správnou odpověď, ale hned tři najednou: Co je to za jazyk? Jakým systémem znaků je zapsaný? A k jakému přesnému účelu vlastně sloužil?
Kryptoanalytici při luštění milují takzvané „záchytné body“ – známé slovo, datum nebo podpis autora. Ve Voynichově rukopisu ale téměř nic takového nenajdeme. Proto jsou i dnešní superpočítače bezradné. Umělá inteligence sice umí geniálně hledat vzorce, ale když vůbec netuší, jaký je její správný cíl, chová se spíše jako lovecký pes, který zmateně čichá stopu na křižovatce deseti různých cest.
Přesto se vědci posunuli. Statistické a lingvistické analýzy jasně ukazují, že text má vlastnosti (například specifické rozdělení pravděpodobnosti slov a pravidelnost jejich tvarů), které připomínají přirozený jazyk mnohem více než pouhý náhodný šum. Nejde tedy jen o bezmyšlenkovitě vygenerovaný nesmysl. Záznamy americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) navíc popisují, jak se na tomto díle spálil i William F. Friedman – absolutní legenda americké kryptologie. Ukazuje se, že bez klíče a bez jistoty výchozího jazyka je luštění i pro ty nejlepší stroje extrémně obtížné.
Tři hlavní teorie, které udržují hru v chodu
Teorií existují desítky, ale tři se neustále vracejí jako refrén:
- Důmyslný podvrh: Elegantní středověká past, která jen dokonale předstírá cizí jazyk, ale ve skutečnosti nic nesděluje. Proti této teorii však stojí obrovské množství nesmyslné mravenčí práce a náklady na tehdy velmi drahý pergamen.
- Složitá šifra: Rostliny a tajemné diagramy by sloužily jen jako vizuální zástěrka pro utajený obsah. Stále nám ale chybí jakýkoliv jistý klíč či referenční bod k jeho rozlousknutí.
- Ztracený jazyk: Text mohl být čitelný jen pro úzkou skupinu zasvěcenců, která následně zmizela. Středověk byl tajných zápisů a specifických odborných žargonů plný.
Občas se v akademických kruzích objeví i „čtvrtá cesta“ – vědci hledají mechanismus, který mluvené slovo na tento vizuální jazyk pouze transformoval. Šlo by tedy o podivný fonetický zápis či specifický „stroj“ na výrobu slov spíše než o šifru v pravém slova smyslu.
Co by mohlo záhadu konečně rozlousknout
Voynichův rukopis připomíná historickou detektivku, ze které někdo vytrhl poslední stránku s motivem a odhalením vraha. Reálných stop ale neustále přibývá. Dnes už máme k dispozici dokonalé digitální snímky, radiokarbonové datování, statistické důkazy proti teorii o náhodném šumu i cenný historický kontext.
Možná jednoho dne přijde naprostá banalita, která veškeré dosavadní úsilí převrátí naruby. Může to být jen krátký dopis zapomenutý v jiném archivu, zažloutlý účet za nákup pigmentů nebo nenápadná poznámka na okraji úplně obyčejné knihy. V historii luštění kódů to tak totiž často bývá. Nevyhrává nakonec ten, kdo má v místnosti největší mozek. Vyhraje ten, kdo čirou náhodou objeví první pevný bod, od kterého se dá odrazit.
A do té doby? Do té doby zůstává tajemný Voynichův rukopis podivuhodnou knihou, která k vám při každém listování neustále šeptá dvě sebevědomé věty: „Jsem skutečná. Ale zatím mě neznáš.“
P.S.
Děkuji, že jste se ponořili se mnou do stránek této nerozluštěné záhady. Pokud vás fascinuje, že i v době umělé inteligence stále existují tajemství, která nás dokážou takhle potrápit, budu moc vděčný za drobnou podporu v ceně jedné kávy. Pomůže mi to pro vás i nadále pátrat po příbězích, které nám nedají spát. Děkuji vám!
