Článek
Představte si vlajku, která současně visí i nevisí, stožár, který stojí i nestojí, a policii, která zasáhla i nezasáhla. Nejsme v laboratoři v ženevském CERNu, ale na Břevnově, před domem předsedy Sněmovny Tomia Okamury, kde se realita řídí trochu jinými fyzikálními zákony, než jaké znáte z učebnic.
Soused večer postaví na soukromém pozemku stožár s ukrajinskou vlajkou, přijede několik policejních aut, proběhne poučení a tlak na odstranění, soused odmítne a jde domů. Ráno přijde zpátky – a stožár je pryč. Policie říká: „My ne.“ Najatá odborná firma odpovědnost rovněž odmítá. Zdá se tedy, že tato ukrajinská vlajka vstoupila do dějin jako první kvantový objekt české státní správy.
Schrödingerova vlajka a policie, která nic neudělala
Schrödinger kdysi zavřel kočku do krabice a tvrdil, že je zároveň živá i mrtvá, dokud se někdo nepodívá. V Břevnově bychom mohli otevřít novou kapitolu: vlajka je zároveň vyvěšená i odvezená, dokud se nezeptáte policie na tiskovém oddělení.
Podle sousedů dorazila hlídka, řešila „problém“ se stožárem, debatovalo se, zda je bezpečný a zda má majitel právo na takové politické gesto. Soused odchází domů, stožár stojí. Následující den – nic.
Je to podobné jako když dítě rozbije vázu v obýváku: ráno jsou všude střepy, rodiče se tváří šokovaně, pes dělá, že tam vůbec nebyl, a z rodinné rady vzejde závěr, že „váza spadla sama“. V Břevnově se jen místo vázy ztratil stožár a místo rodičů máme tiskového mluvčího.
Když symbol bolí víc než realita
Celý příběh by byl jen sousedskou historkou, kdyby šlo o obyčejný kus látky. Jenže tahle modro-žlutá kombinace připomíná, že pár set kilometrů od nás se pořád bojuje, a zároveň připomíná jedno z prvních rozhodnutí nového předsedy Sněmovny – sundat ukrajinskou vlajku z parlamentu.
Od té doby jako by se symboly na trase „Sněmovna – Okamurův dům“ chovaly trochu živěji než obyčejné předměty. Když aktivisté a „Sametoví pamětníci“ rozvěsí vlajky na plot Okamurova domu a namalují je křídou na chodník, policie přijíždí, zapisuje, kvalifikuje a zvažuje, zda nejde o poškození cizí věci. Když soused postaví „stožár svědomí“, zjeví se hlídka během chvilky. Když ale stožár zmizí, složka veřejného pořádku najednou vypadá jako introvert: je tam, ale nechce, aby si ho někdo všímal.
Originální na celé situaci je, že zde máme skoro laboratorní experiment, jak moc nás ve skutečnosti dráždí samotný obraz solidarity. Místo debaty o pokračování dlouhodobé pomoci České republiky Ukrajině, řešíme, co přesně může stát a viset na plotě, stožáru nebo brance. Symbolika se nám nafoukla do takových rozměrů, že stín vlajky je politicky nebezpečnější než dopad rakety na infrastrukturu.
