Článek
Fotbalová AC Sparta Praha právě vytáhla balík čísel, který by vypadal skvěle na poradě marketingu. Derby pražských „S“ z 5. října na Letné (1:1) mělo být historicky nejsledovanějším přenosem Chance Ligy na Oneplay Sport – přes 656 tisíc diváků. Klub zároveň připomněl, že figuroval v devíti z deseti nejsledovanějších ligových zápasů podzimu a že jeho utkání nasbírala v součtu o milion vyšší sledovanost než druhý klub v pořadí. Doma se zase opírá o 271 731 fanoušků v epet ARENĚ (průměr 16 983 na utkání), o dvanáct vyprodaných domácích zápasů ze šestnácti a o ligový průměr 17 088 fanoušků na utkání při průměrném využití stadionu 93 %.
Tohle všechno je pravda a vlastně i dobrá zpráva: sparťanský fotbal táhne. Jenže fotbal – a zejména jeho fanoušky – nelze zjednodušit do tabulky v reportu. Fanoušek není číslo, které posunete o pár procent a dáte mu zelenou fajfku. Fanoušek je člověk, co v mrazu stojí na tribuně, řeší každou přihrávku a druhý den to probírá v práci. Když mu klub místo emocí pošle především statistiku, může to znít, jako kdyby mu neděkoval za věrnost, ale za „zásah“ do sledovanosti. A v tu chvíli se z fanouška snadno stane metrika v prezentaci, ne partner v příběhu.
Ještě citlivější je, že podobná čísla často působí jako náplast. Sparta také přidala „podzimní statistické okénko“: 33 soutěžních zápasů od července, výjezdy třeba do Kazachstánu a Arménie, ligový podzim zakončený s 38 body na druhém místě a přímý postup do osmifinále Konferenční ligy. K tomu porce dat o stylu hry: dominance v držení míče v lize (66,2 %), nejlepší úspěšnost přihrávek (84,9 %) i další statistiky o gólech, asistencích a defenzivě.
Všechno korektní. Jenže každý, kdo fotbal sleduje srdcem, ví, že „držení míče“ není totéž co pocit kontroly nad zápasem – a že procenta úspěšnosti přihrávek neuklidní tribunu, když se hra zadrhne a nervozita začne být hlasitější než kotel.
Když klub v takovou chvíli zvedne prapor čísel, část lidí to vyloží jednoduše: sportovní otázky nemám čím uklidnit, tak vás pohladím statistikou. Jako když vám mechanik na divný zvuk motoru řekne, že máte nebývale čisté čelní sklo. Hezké. Jenže vy jste přijeli kvůli tomu zvuku, ne kvůli lesku. Fanoušek má podobný instinkt: jakmile ucítí, že se místo otevřené debaty nabízí pozlátko, začne být podezřívavý.
A přitom není těžké chápat, proč to Sparta dělá. Liga teď statistiky prodává ráda a hlasitě. Chance Liga napsala, že sledovanost ligového fotbalu na Oneplay Sport meziročně na podzim vzrostla o 23 %. To je pro české prostředí velký skok a logicky se na něm kluby chtějí svézt. Jenže právě tady vzniká tření: fanoušci chtějí, aby se klub vezl správným směrem zejména na hřišti. A když cítí, že se z jejich emocí stává jenom KPI, je to osobní. Oni nejsou „publikum“, které se anonymně přepočítá. Oni jsou lidé, kteří klub nosí v sobě, a proto je bolí, když slyší hlavně to, jak dobře vypadají grafy.
Nejde o to, že Sparta nesmí být hrdá na plnou Letnou a silný zájem. Jde o pořadí. V hierarchii emocí je nejdřív fotbal a až potom prezentace. Jinak se z podpory stane transakce: vy nám dáte pozornost, my vám dáme čísla o pozornosti. A to je chladné. Fanoušek nechce být součástí excelu, chce být součástí vítězného příběhu, který je poctivě vyprávěný i ve chvíli, kdy zrovna drhne.
Sparta je velký klub i proto, že to kolem ní vždycky jiskří. O to víc by si měla hlídat, aby statistiky nebyly náplastí, která zakryje ránu jen na fotce. Fanoušci totiž tu ránu cítí. A jakmile cítí rozdíl mezi tím, co prožívají, a tím, co se jim komunikuje, přestanou se hádat o procenta. Začnou se hádat o důvěru.
