Článek
Znáte ten pocit, když si k odpolední kávě otevřete domovskou stránku Seznamu s tichou nadějí, že svět je ještě v pořádku, a místo toho zjistíte, že stát právě objevil perpetuum mobile na výrobu xenofobie?
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc přichází s návrhem, jak konečně zatočit s fámami ohledně kriminality cizinců. Způsob, jakým toho chce dosáhnout, je natolik odzbrojující, že by na něj nepřišel ani Franz Kafka v obzvláště těžké kocovině.
Stát chce do trestního řádu zavést možnost zveřejňovat státní příslušnost osob, proti nimž se vede trestní řízení. Na potírání fám a předsudků tak zřejmě nejlépe funguje, když jim dodáte kulaté razítko a oficiální hlavičkový papír.
Transparentnost, která si vybírá viníky podle pasu
Myšlenka je to v teoretické rovině vlastně dojemná. Veřejnost se dozví, že ne každá ukradená peněženka nebo hospodská rvačka má mezinárodní přesah, a strach z „těch zvenčí“ se rozplyne jako pára nad hrncem.
Má to jen jeden drobný háček, který z elegantní transparentnosti dělá nástroj na politickou objednávku. Zveřejnění totiž nebude plošné a povinné. Bude záležet na uvážení orgánů činných v trestním řízení.
Představte si tu tvořivou svobodu na policejní služebně. Pokud z nějakého lokálního průšvihu podezřívají Frantu z Horní Dolní, pas tichounce zůstane v šuplíku, protože to nikomu kampaň nevyhraje a nikoho to na internetu nerozpálí.
Ale jakmile se v kolonce objeví Vietnamec, Polák nebo nedejbože Ukrajinec, úřední uvážení najednou získá jasné kontury. Stereotypy v tu chvíli dostanou přesně ten oficiální doping, který měly původně ztratit. Z transparentnosti se stane casting na ideálního viníka.
Okamurův vlhký sen: razítko státu na předsudek
A přesně tady se na scéně nenápadně objevuje Tomio Okamura. Ne nutně jako autor návrhu, ale jako ideální politický uživatel takového nástroje. Dejte populistovi do ruky úředně posvěcenou informaci o občanství podezřelého a on z ní neudělá statistiku, ale plakát.
V kampani pak nebude potřeba nic složitě vysvětlovat. Stačí fotka, pas, trestný čin a pár pečlivě vybraných slov o tom, kdo nám údajně bere bezpečí. Je to jako dát sirky člověku, který dlouhodobě vysvětluje, že problémem společnosti je nedostatek ohňů.
V tomhle nadšení pro úřední objektivitu se navíc tak nějak potichu vypařila presumpce neviny. Cizokrajná nálepka se věší na člověka, který je teprve stíhán. Odsouzení nezávislým soudem je evidentně zbytečný byrokratický luxus zdržující od kvalitního PR.
Pokud se za rok ukáže, že onen cizinec byl celou dobu nevinný a případ se v tichosti odloží, internet už se neomluví. Algoritmy sociálních sítí mají sloní paměť. Stačí jeden horlivý mluvčí a z podezřelého je navždy „ten cizák, co u nás páchá zlo“. Punc už mu nikdo neodpáře.
Presumpce neviny jako zbytečná překážka PR
Samotná obsese občanstvím je přitom absurdní disciplína. Státní příslušnost nevypovídá o charakteru, sklonech k násilí ani o kriminální minulosti. Je to čistě administrativní údaj, který říká jen to, jaký státní aparát vám kdysi vytiskl knížečku s biometrickými údaji.
Běžně se očekává, že podobně citlivé informace zveřejňují nezávislá média, pokud k tomu existuje nezpochybnitelný veřejný zájem. Redakce by měla mít standardy, etický kodex a pud sebezáchovy. Úřad ale nefunguje jako noviny.
Úřad má hlavně moc a přirozený sklon ke zkratkám. Jakmile mu dáte do ruky pravomoc občas namátkově ukázat prstem, změní se tiskové zprávy v loterii, kde hlavní výhrou je populistické tleskání pod články na síti.
Zcela racionální námitky mimochodem v připomínkovém řízení vznesla i jiná ministerstva. Úředníci z resortů práce a zdravotnictví suše konstatovali, že návrh předsudky neuhasí, ale spíš k nim přileje kanystr vysokooktanového benzinu. A výsledek?
Jede se dál. Logika zjevně ustoupila potřebě ukázat voličům, že se ministerstvo cizinců nebojí. Strach z neznámého se ukázal jako příliš lákavý politický kapitál na to, aby se nechal ležet na zemi ladem.
Kriminalita tu s námi byla vždycky a nemá domovské právo. Její kořeny vězí v sociálních patologiích, chudobě a obyčejné lidské hlouposti, na kterou se naštěstí nevztahují žádné vízové povinnosti.
Dávat ale státu do ruky selektivní právo kádrovat podezřelé podle barvy pasu nemá s otevřeností společného vůbec nic. Je to jen budování alibi.
Až příště narazíte na štítek s cizí národností úhledně přilepený k čerstvé policejní kauze, ptejte se, kdo a proč zrovna tuhle ceduli vyvěsil do výlohy.
Nejde totiž o to, jestli nám stát říká pravdu.
Jde o to, kterou část pravdy se státní aparát rozhodl v danou chvíli výhodně zpeněžit.
P.S.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud vás při čtení napadlo, jak snadno se z administrativního údaje může stát politická zbraň a jak tenká bývá hranice mezi transparentností a veřejným nálepkováním, pak měl tento text smysl. Snažím se psát o tématech, která se na první pohled tváří technicky nebo nenápadně, ale ve skutečnosti ovlivňují podobu společnosti, ve které budeme žít. Pokud vás baví glosy, které se snaží oddělovat emoce od faktů a připomínat, proč jsou principy jako presumpce neviny důležité i tehdy, když se to zrovna politicky nehodí, budu rád za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže věnovat více času hledání souvislostí, které se často ztratí pod nánosem předvolebních sloganů.
