Venezuela: jak se z „ropného ráje“ stala země prázdných regálů?

Před pár desítkami let měla Venezuela pověst země, kde ropné peníze tečou proudem. V polovině 20. století se o ní psalo jako o „milionáři Ameriky“ a během ropných boomů patřila k nejbohatším státům regionu.

Dnes je obraz opačný. Hluboký propad ekonomiky, masová emigrace a každodenní realita, která se pro miliony lidí smrskla na shánění základních věcí. Podle mezinárodních evidencí žijí mimo zemi miliony Venezuelanů. Regionální koordinační platforma pro uprchlíky R4V aktuálně uvádí zhruba 6,9 milionu lidí v Latinské Americe a Karibiku.

Tak co se stalo? Jak mohl stát, který podle dat OPEC z konce roku 2024 sedí na největších zásobách ropy na světě, skončit takhle? Než se dostaneme k pointě, je dobré vrátit se k prvním varovným prasklinám. Ty se totiž objevily dávno předtím, než se začalo mluvit o „kolapsu“ - spíš jako jemné trhliny v přehradě, které většina pozorovatelů dlouho přehlížela.

Ropa umí z vlády udělat hrdinu přes noc. V sedmdesátých letech ceny vyskočily a Venezuela začala utrácet ve velkém: veřejné programy, dotace, monumentální státní projekty. Chvíli to fungovalo jako pohádka s dobrým koncem. Jenže mezitím se tiše přestavoval motor celé země. Místo růstu „do šířky“ - průmysl, služby, zemědělství - se všechno začalo točit kolem jediné suroviny.

Pak přišel moment, který si Venezuela pamatuje dodnes. „Černý pátek“ roku 1983 znamenal devalvaci měny bolívar a konec představy, že je stabilita daná jednou provždy. Kurz se zlomil, důvěra s ním a lidé poprvé pocítili, že nekonečný bankomat má limit. Byl to okamžik, kdy iluze bohatství narazila na realitu.

Kdo tehdy čekal, že šlo o jednorázový výkyv, přehlédl podstatnou věc. Země už byla na ropě závislá jako domácnost na jediné výplatě. Dokud chodila, všechno šlo přehlížet. Jakmile se zpozdila nebo snížila, nebylo kam sáhnout. A právě tahle závislost se později ukázala jako problém, který žádná další vlna optimismu nedokázala snadno zakrýt.

Po přelomu tisíciletí Venezuela zavedla tvrdou kontrolu měny, která měla „chránit lidi“ – a nakonec jim zkomplikovala život tím, že omezila přístup k dolarům, na kterých ekonomika vážně závisela. Od února 2003 fungoval systém devizových kontrol, kdy stát centrální bankou centralizoval nákup a prodej cizí měny a určoval, kdo a za jaký kurz může dolary získat. Tento režim, známý jako CADIVI, byl vytvořen s cílem omezit odliv kapitálu a stabilizovat měnu, ale postupně způsobil tvrdé deformace v ekonomice.

Na papíře to znělo jako ochrana: stát měl zajistit levné dolary pro dovoz základního zboží. V praxi záměr narazil na klíčovou slabinu: když ceny bolívaru vůči dolaru držíte uměle nízko a přístup k nim omezíte, podnikatelé a výrobci často nedostanou dolary, které potřebují k placení dovozu. To způsobilo, že se dovoz nevyplatil, což vedlo k nedostatku zboží a růstu černého trhu s devizami, kde se dolary prodávaly za mnohem horší kurz než oficiální.

Tenhle druh zásahu proměnil kontrolu měny ve zdroj distorze a černého trhu, který prohloubil ekonomické napětí a omezil podnikání i běžné životní potřeby. I když vyhlášený cíl byl ochranný, reálný dopad byl opačný: ekonomika se stala méně flexibilní a závislá na neoficiálních kanálech, které často přinášely korupci, nerovnost a ztrátu důvěry v měnu.

A právě proto jsou tyhle kontroly důležitou součástí příběhu kolapsu – jako příklad opatření, která mění dynamiku ekonomiky natolik, že místo ochrany končí jako jedna z příčin dlouhodobých potíží.

Napětí roste, ale pořád tu chybí odpověď na tu hlavní otázku: co se zlomilo tak brutálně, že se země propadla o generace zpět?

Pointa je nepříjemně prostá: Venezuela postavila stát na ropě tak silně, že když se zadrhl ropný přítok, spustilo to řetězovou reakci celé ekonomiky. Produkce ropy, která byla kdysi hlavní hybnou silou veřejných příjmů a exportních rezerv, se v posledních letech dramaticky propadla. Podle dat U.S. Energy Information Administration činila produkce v roce 2023 přibližně 742 000 barelů denně, což představuje zhruba 70 % pokles oproti roku 2013.

Tento propad nebyl jen výsledkem fluktuací cen na světových trzích. Významně k němu přispěly chronické technické problémy, podinvestování a špatné řízení ropného sektoru, které se táhlo celé dekády. Analýzy Council on Foreign Relations uvádějí, že právě toto dlouhodobé zanedbávání infrastruktury a manažerské problémy narušily schopnost země těžit a prodávat ropu efektivně.

Produkce sice občas vykazuje drobné nárůsty nebo výkyvy, ale zůstává hluboko pod historickými vrcholy - i když Venezuela disponuje zásobami přes 300 miliard barelů, skutečná těžba se dlouhodobě drží pod 1 milionem barelů denně.

Proč je to tak zásadní? Protože ropný sektor byl dlouhodobě klíčovým zdrojem tvrdé měny - dolarů, které Venezuela potřebovala k placení dovozu potravin, léků, náhradních dílů i průmyslových vstupů. Jakmile se výnosy z ropy snížily, ekonomika neměla „náhradní motor“, který by pokryl deficit a udržel fungování státního rozpočtu. A právě tahle extrémní závislost na jednom zdroji příjmů proměnila propad ropného průmyslu v krizi, která zasáhla celou společnost a ekonomiku.

Jakmile se ropný průmysl promění v politický nástroj, obvykle to odnese údržba, investice i řízení. A přesně tady se láme příběh PDVSA (Petróleos de Venezuela, S.A.). Ve chvíli, kdy se firma začne používat jako státní pokladna, může krátkodobě zalepit rozpočet. Dlouhodobě ale vysaje infrastrukturu i lidi, kteří ji umějí držet při životě.

Pokles produkce nebyl náhlý výkyv, ale proces táhnoucí se dekády, s dramatickým zrychlením po roce 2013. Méně investic znamenalo horší technický stav polí, rafinerií i přepravních kapacit. Politizace řízení znamenala odchod zkušených odborníků. Výsledek? Firma s obrovskými zásobami, ale stále menší schopností je proměnit v hotovost.

Do toho se přidal omezený přístup ke kapitálu, zhoršené vztahy se zahraničními partnery a sankční režimy, které dál komplikovaly obchod i investice. Sankce přitom fungovaly spíš jako zesilovač už existujících potíží než jako jejich původní příčina. Jinými slovy, motor už běžel na sucho - sankce jen přidaly zátěž.

Jakmile stát ztratí stabilní příjmy, stojí před dvěma špatnými možnostmi: škrty, které zhoršují životní úroveň, nebo tisk peněz, což vede k hyperinflaci - extrémně rychlému růstu cen. Mezinárodní měnový fond i další analýzy ukazují, že Venezuela prošla jednou z nejhlubších hospodářských a humanitárních krizí moderní doby. Reálný HDP se během posledního desetiletí propadl o desítky procent a veřejné služby se rozpadly, což doprovázela dlouhotrvající hyperinflace.

Hyperinflace a ekonomický kolaps vedly k masové emigraci - jeden z největších přeshraničních přesunů lidí v historii regionu. Tento odliv zahrnuje lidi všech věkových i profesních skupin, což znamená, že země nejen ztrácí obyvatele, ale i know-how - lékaře, učitele, techniky a další kvalifikované pracovníky, jejichž odchod dlouhodobě oslabuje schopnost země se zotavit.

Hyperinflace a nedostatek zboží se navzájem posilovaly: ceny létaly vzhůru, měna ztrácela hodnotu a zásoby základních statků mizely z regálů, což přispělo k hlubokému pocitu nejistoty a zoufalství.

Paradox oné tragédie je jasný: Venezuela nezchudla navzdory ropě, ale kvůli tomu, jak moc se na ní spoléhala. Když se spojí extrémní závislost na jediné surovině, oslabené instituce, cenové a devizové zásahy a propad ropné produkce, vznikne spirála, kterou už nelze zastavit jedním opatřením.

A to je silné varování: bohatství z podzemí samo o sobě není bohatství, pokud se nezmění ve stabilní, normálně fungující ekonomiku.