Zmáčkněte stáří vesmíru do jediného roku. Dinosauři vymřeli 30. prosince. A lidstvo?

Představte si naprosto obyčejný nástěnný kalendář. Dvanáct měsíců, tři sta pětašedesát políček. Možná do něj právě teď zapisujete termín zubaře nebo datum letní dovolené. Působí tak banálně, tak lidsky a uchopitelně.

Co by se ale stalo, kdybychom vzali veškerý čas, který kdy existoval, a silou matematiky ho vtlačili do těchto 365 dnů?

Číslo 13,8 miliardy let – což je podle dat ze satelitu Planck Evropské vesmírné agentury (ESA) stáří našeho vesmíru – je pro naši představivost zkrátka příliš abstraktní. Je to jako snažit se vypít oceán brčkem. Náš mozek, vycvičený na vnímání dnů, měsíců a maximálně desetiletí, při takových cifrách jednoduše selhává.

Otočme na první stránku našeho pomyslného kalendáře.

Je 1. ledna, přesně 00:00:00. Odehrává se Velký třesk. Není to exploze v prostoru, je to exploze samotného prostoru. Ve zlomku kratším než biliontina biliontiny sekundy vzniká veškerá hmota a energie, která kdy bude existovat. Teplota dosahuje nepředstavitelných hodnot.

A pak? Následuje to nejdelší a nejprázdnější nic v dějinách.

Leden plynule přejde v únor. Vesmír se rozpíná a chladne. Teprve hluboko v únoru, zhruba po stovkách milionů let temnoty, se z mraků vodíku a hélia začínají rozsvěcet první hvězdy. Míjí březen, duben, květen. Galaxie se srážejí v gigantických kosmických tancích. Tvoří se a umírají miliardy sluncí. Pokaždé, když nějaká masivní hvězda exploduje jako supernova, vyvrhne do prázdnoty těžší prvky – uhlík, železo, kyslík. Ony základní zárodky a popel, z nichž jednou povstanou celé světy.

Je červenec. Je srpen. Naše Sluneční soustava stále neexistuje. Pokud byste v tuto chvíli hledali Zemi, nenašli byste ani zrnko prachu.

Zlom přichází až ve chvíli, kdy už většina roku nenávratně zmizela v propadlišti času.

Je 2. září. Ve spirálním rameni galaxie Mléčné dráhy se z rotujícího mraku prachu a plynu konečně formuje naše Slunce a kolem něj naše rodná planeta. Trvalo osm dlouhých „kalendářních měsíců“, než scéna vůbec umožnila vznik našeho domova.

Nečekejte ale žádnou idylku s modrými oceány a zelenými lesy. Tehdejší zářijová Země je pekelná koule žhavého magmatu, jež je neustále bombardována asteroidy. Podle poznatků moderní geologie a geochronologie musíme počkat ještě další týdny, než povrch vychladne natolik, aby se na něm udržela kapalná voda.

Zeměkoule se točí, vesmír chladne, blíží se konec roku. Začíná prosinec a složitější formy života – rostliny a zvířata – stále nikde nejsou. Kdy se konečně objevíme my? Kdy přijde ten vrchol stvoření, za který se lidstvo tak rádo považuje?

Napětí graduje. Teprve ve druhé polovině prosince, přesněji 17. prosince, dochází v oceánech k takzvané kambrické explozi a život konečně získává složitější tvary.

Na Štědrý den vylézají první obojživelníci z vody na souš. Planetu pokrývají pralesy obřích kapradin.

Dostáváme se na samý konec roku. Je 25. prosince. Na scénu vstupují dinosauři. Jsou mohutní, jsou dominantní a zdá se, že jim planeta bude patřit navždy. Vládnou Zemi celých pět dní našeho kalendáře. V kontextu kosmického času je to ohromný úspěch.

A pak, 30. prosince, přichází katastrofa. Jak potvrzuje objev slavného kráteru Chicxulub na poloostrově Yucatán, do Země naráží masivní asteroid. Během několika hodin se obloha zatáhne prachem a popelem. Dinosauři jsou vymazáni z mapy dějin. Konec éry, těsně před koncem roku.

„Vesmír není přátelský, ani nepřátelský. Je zkrátka jen nepředstavitelně lhostejný k našim představám o čase.“ Zbývá nám jediný den. Silvestr. 31. prosince. A lidé stále nikde. Savci, kteří přežili pád asteroidu, se teprve začínají vyvíjet a zvětšovat. Během celého silvestrovského rána, odpoledne i večera se po Zemi prohánějí šavlozubí tygři, mamuti a předchůdci dnešních lidoopů.

Blíží se půlnoc. Zbývají dvě hodiny do konce celého dvanáctiměsíčního cyklu. Kde je onen druh, který postaví pyramidy a doletí na Měsíc?

Zde přichází onen zvrat, který navždy změní váš pohled na sebe sama. Koncept, se kterým poprvé přišel legendární astrofyzik Carl Sagan a nazval jej Kosmický kalendář (Cosmic Calendar).

Sagan spočítal, že v tomto měřítku jeden jediný den odpovídá zhruba 38 milionům let. Jedna hodina je 1,5 milionu let. Jedna minuta znamená asi 26 tisíc let. A jedna sekunda? Ta v sobě ukrývá celých 437,5 roku lidského bytí.

Pojďme se tedy podívat na samotný závěr 31. prosince:

A teď se pevně držte. Co se odehrálo v té úplně poslední vteřině před půlnocí (23:59:59)? V této jediné vteřině propukla renesance. Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Proběhla průmyslová revoluce. Odehrály se obě světové války. Lidé vymysleli žárovku, internet, antibiotika a přistáli na Měsíci. Narodili jste se vy, vaši rodiče i prarodiče.

Všechno, co znáte. Každá slza, která kdy byla vyroněna. Každá kniha, která kdy byla napsána. Každý bůh, ke kterému se kdy kdo modlil. To vše se vešlo do jediného tiknutí hodin.

Nejsme tu brzy. Nejsme tu pozdě. Z pohledu vesmíru jsme tu teprve zlomek nepatrné vteřiny. Toto zjištění může zpočátku působit děsivě a drtivě. Při bližším pohledu v sobě ovšem skrývá obrovskou krásu. Skutečnost, že v tak neuvěřitelně krátkém čase dokázal shluk atomů jménem člověk vzhlédnout k obloze a začít objevovat svůj vlastní původ, je pravděpodobně ten vůbec největší zázrak ze všech.

P.S.

Díky, že jste se mnou vydrželi až do poslední silvestrovské vteřiny! Doufám, že až se příště budete stresovat kvůli pracovnímu termínu nebo prkotině v dopravě, vzpomenete si na kosmický kalendář a na to, jak neuvěřitelným zázrakem je už jen fakt, že tu v tomto šíleném časoprostoru právě teď jsme. Pokud vám tento pohled na naši existenci jako na kratičký, ale zářivý záblesk pomohl uvidět krásu v přítomném okamžiku, budu rád za vaši podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál prozkoumávat hlubiny času a přinášet vám fakta, která nám vracejí perspektivu do života.