Článek
Oficiální vládní pohádka zněla jednoduše: Zahraniční politiku určuje kabinet, takže na červencový summit NATO pojede premiér Andrej Babiš, zatímco prezident Petr Pavel má sedět doma. Byla to demonstrace síly. Jasný vzkaz, kdo tady vládne.
Tato iluze ale vydržela jen do 24. června. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým vládě a jmenovitě ministru zahraničí Petru Macinkovi nařídil prezidenta bezodkladně akreditovat a v cestě mu nebránit. Soud konstatoval to, co ví každý student prvního ročníku práv – prezident reprezentuje stát navenek a zavedená ústavní praxe se nemění jen proto, že se to zrovna hodí aktuální mocenské garnituře.
A přesto se stalo něco, co překračuje všechny meze běžného politického boje. Namísto toho, aby vláda verdikt přijala, rozpoutali její členové kampaň, která zpochybňuje samotné základy právního státu.
Uražená ješitnost maskovaná za obranu státu
Reakce ministra zahraničí a předsedy Motoristů Petra Macinky patří spíše do arzenálu autoritářských režimů než do vyspělé evropské demokracie. Podle něj je rozhodnutí soudu „pokus o ústavní puč, který se včera rozehrál na Pražském hradě a dnes pokračuje v Brně.“
Zastavme se u toho. Člen exekutivy, placený z vašich daní, označí legální rozhodnutí nejvyšší soudní instance za puč. Kdo tu koho rozeštvává? Macinka tvrdí, že prezident vyhlásil vládě válku, aby vzápětí na tiskové konferenci arogantně utrousil, že vláda tedy „doakredituje soudruha prezidenta“.
Když dojdou věcné argumenty, nastupují osobní urážky. Macinkovi primárně vadí rychlost rozhodnutí soudu. Zřejmě by preferoval, kdyby soudci čekali s rozhodnutím až do srpna, kdy už bude po summitu. Právo na včasný proces je pro současného šéfa diplomacie jen otravnou překážkou v jeho mocenských hrách.
Osobní msta Filipa Turka
Když se podíváme blíž, začnou se ukazovat skutečné motivy. Zdaleka nejde jen o to, kdo se bude fotit ve Ankaře.
Vystoupení Filipa Turka, „čestného prezidenta“ Motoristů, to odhaluje naplno. Turek prohlásil, že Ústavní soud potvrdil, že by neměl existovat. Obvinil instituci z „bezbřehé neobjektivity“.
Proč tenhle absolutní útok na nezávislou justici? To není náhoda. Filip Turek nezapomněl, že to byl právě Petr Pavel, kdo ho v minulosti odmítl jmenovat ministrem životního prostředí s poukazem na jeho absolutní nekompetentnost. Osobní křivda se tak stala hnacím motorem vládní politiky. Vaši politici si vyřizují osobní účty prostřednictvím ústavních krizí. A vy, daňoví poplatníci, jim za tuto estrádu platíte platy a limuzíny.
Dvojí tvář Andreje Babiše a ticho Aleny Schillerové
A jak se k tomu staví premiér Andrej Babiš? Předvedl svůj klasický komunikační veletoč. Do kamer oficiálně pronesl: „Rozhodnutí ÚS respektuji.“ Jenže o chvíli později už verdikt označil za „naprosto absurdní“ a postěžoval si, že vláda nedostala prostor se vyjádřit (přestože v řízení o předběžném opatření soudy rozhodují ze samé podstaty urychleně na základě podané žádosti).
Babiš se snaží hrát roli státníka, zatímco jeho koaliční partneři dělají špinavou práci a vážený Předseda Sněmovny za SPD Tomio Okamura okamžitě přispěchal s tvrzením, že se soud stal „vazalem pana prezidenta“.
Nevyřčená otázka zní: Kdo z uměle vyvolaného chaosu profituje?
SPD a Motoristé potřebují neustále udržovat své voliče ve varu. Konflikt s „elitářským“ Hradem a soudy je pro ně levným palivem. Odstřihnutí prozápadně orientovaného prezidenta od klíčového jednání NATO pak nahrává těm, kteří chtějí českou zahraniční politiku kormidlovat směrem od našich spojenců.
Nikdo sice přesně nespočítá, kolik stojí tahle konkrétní slovní přestřelka, ale institucionální paralýza stojí stát miliardy ročně na ušlých příležitostech a poškozené reputaci. Zahraniční investoři velmi pozorně sledují, zda v zemi funguje vymahatelnost práva a respekt k soudům. Pokud vidí ministry, kteří chtějí rušit Ústavní soud, jejich ochota přinést do Česka své peníze klesá.
Nezbývá než pogratulovat, za co platíte ze svých daní
Vaše peníze financují aparát, který momentálně neslouží ke správě státu, ale k dětinskému boji o moc. Když ministr zahraničí nazve rozhodnutí soudu pučem, říká vám tím: Pravidla platí jen tehdy, když vyhovují nám.
Pokud vláda zpochybňuje rozhodnutí nejvyšší soudní instance v zemi, jakou máte vy jako běžný občan záruku, že stát bude respektovat vaše práva? Odpověď je tvrdá: Žádnou.
Tohle není debata o jedné letence do Washingtonu. Je to debata o tom, jestli žijeme v právním státě, nebo v zemi, kterou si pár naštvaných mužů s velkým egem privatizovalo pro své osobní spory. Nedovolte jim to. Vyžadujte od nich účty. Jsou to vaši zaměstnanci a tohle je vaše země.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem. Možná si říkáte, že spor o jednu delegaci na summit NATO je jen další politická hádka, která za pár dní zmizí v propadlišti dějin. Jenže právě v takových „malých“ sporech se často ukazuje, jak pevné jsou základy státu, ve kterém žijeme. Ústavní soud není otravný rozhodčí, který kazí hru vítězům voleb. Je to pojistka, že pravidla platí i pro ty, kdo zrovna sedí ve vládních limuzínách. Pokud vám dává smysl číst texty, které nenechávají mocné schovávat osobní ješitnost za velká slova o státu, budu rád za vaši podporu. I malý příspěvek pomůže dál rozplétat politické divadlo, které se hraje za vaše peníze.
