Článek
Já jsem Patrik Peterka, alias ZeTwoAiFive, a toto je můj blog na Seznam Médium, který pokračuje dalším článkem. Tentokrát se bude věnovat osobnímu příběhu a sdílení toho, jak jsem svého času propadl konspiračním teoriím. I tato zkušenost mne dnes ovlivňuje v tom, jak přemýšlím a tvořím. Přeji příjemné čtení.
Moje cesta ke konspiračním teoriím začala před mnoha lety, kdy ještě existovalo původní Lidé.cz s chatovacími místnostmi a diskuzními fóry na různá témata.
Tenkrát jsem hledal pomoc s počítačem a člověk, který mi odpověděl, měl na profilu kontakt na Skype. Dnes už si všechny detaily nepamatuji, ale začali jsme si psát.
Brzy se z témat kolem počítačů stalo stále osobnější dopisování o tom, co nás trápí, co jsme zažili a jak se díváme na svět.
Byl to sympatický mladý člověk. Měl rád metal a studoval vysokou školu. Obor si už nepamatuji. A právě v jedné z těchto debat to začalo.
„Neříkají nám pravdu. Musíš ji hledat. Pravdu mažou a skrývají.“
Tehdy jsem poprvé narazil na weby jako Protiproud nebo Tadesco.
Postupně jsem se dostal do fáze, kdy jsem věřil na chemtrails, věřil jsem v kouzelnou postel Donalda Trumpa a dokonce jsem si myslel, že naše civilizace disponuje tajnou vesmírnou flotilou, která vysílá své zástupce na jednání na Jupiter. A nebylo to jen o tom. Zasahovalo to i do mých politických názorů. Počínaje druhou světovou válkou jsem přestával věřit ověřeným faktům a výkladům historie.
Je to směšné?
Dnes, s odstupem, možná ano.
Tehdy mi ale do smíchu nebylo. A není mi do smíchu ani dnes při pomyšlení, jak snadno může člověk něčemu takovému propadnout. Zvlášť v době, kdy se některé podobné myšlenky dostávají stále blíž k hlavnímu proudu veřejné debaty.
Když se dnes s přáteli bavíme o konspiračních teoriích, většinou debata rychle skončí u toho, že jsou to nesmysly, jejich šiřitelé jsou hloupí a není třeba se tím zabývat.
Jenže já si myslím, že je to příliš jednoduché vysvětlení.
Lidé, kteří konspiracím propadnou, nejsou vždy hloupí. Důkazem mohou být i někteří lidé, kteří se dnes naopak věnují jejich vyvracení. Například Patrik Kořenář. Myslím si, že problém bývá ukrytý v jedné zdánlivě nevinné větě.
„Někdo vám něco tají.“
„Já vám konečně řeknu pravdu.“
„Nevěděli jste to, ale teď už to víte.“
„Brzy se stane něco velkého.“
Právě tato sdělení jsou nesmírně lákavá.
Podle mého názoru lidé, kteří podobným tvrzením podléhají, často přehlížejí několik důležitých věcí.
Například to, že autoři konspiračních webů bývají často anonymní nebo vystupují pod přezdívkami. Naopak novináři a autoři na renomovaných médiích bývají dohledatelní. Mají profesní historii, veřejné profily a pod svou práci se podepisují vlastním jménem.
Další věc, které jsem si všiml, je způsob práce s chybami.
Lidé šířící konspirace často tvrdí, že když jim spadne vysílání, zvuk nebo obraz, někdo je blokuje. Přitom jako člověk, který dnes sám tvoří obsah na YouTube, mohu říct, že jsem podobné problémy zažil nesčetněkrát. A téměř vždy byla chyba na mé straně. Někde jsem něco špatně nastavil, něco přehlédl nebo jsem si nedal pozor.
Smutné je, že cílem mnoha konspirátorů bývá zpochybňování skutečných odborníků. Přitom právě odborníci bývají ti, kteří zveřejňují zdroje, čelí kritice, oponentuře a veřejné kontrole. Nemluvě o vědeckých poznatcích, které vznikají dlouhým procesem ověřování.
Jak jsem se z konspirací dostal?
Měl jsem štěstí na přátele, kteří mě dokázali správně navést k tomu, jak přistupovat k informacím. Naučili mě ptát se, ověřovat si zdroje a přemýšlet nad tím, kdo informaci říká a proč ji říká.
Svoji tvorbu nedělám proto, abych někoho urážel nebo se vysmíval lidem, kteří podobným věcem uvěřili. Konec konců jsem byl jedním z nich.
Tento článek píšu hlavně proto, že kolem sebe vidím mnoho lidí, pro které se konspirace a dezinformace staly běžnou součástí života. A co je horší, někteří se aktivně snaží, aby se staly běžnou součástí života nás všech.
Proto bychom se měli snažit působit na své okolí a upozorňovat na podobné vlivy. Ne agresivně, ne povýšeně, ale trpělivě.
Protože sám dobře vím, že to, co bylo kdysi mým problémem, může dnes ohrožovat někoho z mých blízkých.
A někdy opravdu není od věci zajímat se o to, co člověk poslouchá na YouTube nebo jaké informace na něj každý den působí.
No a my se třeba zase potkáme u dalšího článku.
Budu se těšit.
