Deprese přichází, když život postrádá jasný smysl

Rakouský psychiatr Viktor Frankl tvrdil, že mnoho lidí netrpí jen bolestí samotnou, ale především tím, že nevidí důvod, proč ji snášet. Frankl nebyl teoretik zavřený v pracovně. Byl vězněm několika nacistických koncentračních táborů, přišel o většinu své rodiny a přesto dokázal po válce vytvořit jeden z nejvlivnějších psychoterapeutických směrů 20. století – logoterapii. Její základní myšlenka je překvapivě jednoduchá: člověka nejvíce pohání hledání smyslu života, nikoliv honba za štěstím nebo potěšením.

Je důležité říct jednu věc. Deprese je skutečné onemocnění, které může mít biologické, psychologické i sociální příčiny. Neexistuje jediné univerzální vysvětlení. Frankl nikdy netvrdil, že každá deprese vzniká jen z nedostatku životního smyslu. Poukazoval však na něco, co nazýval existenciálním vakuem. Stav, kdy člověk sice funguje, chodí do práce, vydělává peníze a plní každodenní povinnosti, ale uvnitř stále častěji přemýšlí: „A proč vlastně?“ Právě tento pocit prázdnoty může podle něj vést k zoufalství, závislostem, úzkostem nebo depresivním stavům.

Dnešní společnost nám neustále opakuje, že bychom měli být hlavně šťastní. Sociální sítě jsou plné úspěchů, cestování, luxusu a neustálé pozitivní nálady. Frankl by s tím pravděpodobně nesouhlasil. Podle něj štěstí nelze přímo chytat. Je vedlejším produktem života, který má smysl. Člověk, který se soustředí pouze na vlastní spokojenost, často zjistí, že mu neustále uniká. Naopak ten, kdo se věnuje práci, rodině, pomoci druhým nebo nějakému vyššímu cíli, může zažívat hlubší spokojenost, i když jeho život rozhodně není jednoduchý. Existují lidé, kteří si při padající hvězdě přejí býti šťastní, čímž ošálí princip přání. Jenže v tom je hlavní nepochopení štěstí - to přijde, kdybychom si přáli například hrát hokej a dát v sezoně gól. Když se nám to povede, budeme šťastní, aniž bychom si to přímo uvědomovali po cestě za štěstím.

Mnoho lidí věří, že smysl najdou až tehdy, když budou bohatší, úspěšnější nebo slavnější. Frankl tvrdil pravý opak. Smysl lze objevit i v obyčejném životě. V dobře odvedené práci. Ve výchově dítěte. V péči o nemocného rodiče. V pomoci druhým. Dokonce i v tom, jak člověk nese utrpení, které už změnit nedokáže. Právě zde se jeho filozofie zásadně liší od moderní kultury výkonu. Smysl totiž není odměna za úspěch. Je to způsob, jakým člověk přistupuje ke svému životu.

Frankl popisoval tři základní způsoby, jak může člověk smysl nacházet. První je tvorba a práce – něco vytváříme, budujeme nebo po sobě zanecháváme. Druhou jsou prožitky – láska, přátelství, umění, příroda nebo hluboké mezilidské vztahy. A třetí je postoj. Ten je nejdůležitější ve chvílích, kdy už nemůžeme změnit okolnosti. I tehdy si totiž můžeme zvolit, jak se k nim postavíme. Například sám Frankl poslední bod dokázal aplikovat sám na sobě - v koncentračním táboře, kde lze na první pohled hledat smysl jen velmi těžko, dokázal svůj osobní smysl najít v pomoci druhým. Tím paradoxně velmi pomohl sám sobě, protože se nemusel zabývat jen svým nepříznivým osudem.

Jednou z nejznámějších technik logoterapie je paradoxní intence. Frankl si všiml, že mnoho psychických obtíží živí samotný strach z jejich opakování. Člověk se bojí, že se začne červenat, koktat nebo neusne – a právě tento strach problém ještě zesiluje.

Proto navrhl překvapivé řešení: zkusit si daný symptom na chvíli vědomě přát nebo jej dokonce záměrně přehnat. Člověk, který se bojí, že se při prezentaci začne potit, si může v duchu říct: „Dnes se zapotím tak moc, že tím ohromím celé publikum.“ Tím se paradoxně uvolní tlak, který symptom vyvolával, pokud se člověk o této tužbě dokáže přesvědčit. Strach totiž často živí právě snaha za každou cenu se mu vyhnout. Když o tuto snahu přijdeme, ztrácí velkou část své síly. Paradoxní intence se dodnes používá například při některých úzkostných poruchách, fóbiích nebo nespavosti.

Znám je příklad léčby nespavosti paradoxní intencí, kdy Frankl přesvědčil pacientku, která nemohla usnout bez léku na spaní, že léky došly. Ale jako omluvu s ní Frankl celou noc strávil u lůžka při soutěži, kdo z nich vydrží celou noc nespat. Pacientka usnula. Paradoxně si poprvé přála neusnout místo usnout.

Dalším důležitým pojmem Franklovy logoterapie je dereflexe. Ta vychází z myšlenky, že mnoho lidí je až příliš zaměřeno samo na sebe – neustále sledují své pocity, výkony nebo obavy. Čím více se ale člověk soustředí například na to, zda usne, zda bude působit sebevědomě nebo zda bude šťastný, tím větší problém často vzniká.

Frankl proto doporučoval obrátit pozornost ven – k práci, vztahům, službě druhým nebo k úkolu, který je potřeba splnit. Smyslem dereflexe není ignorovat vlastní emoce, ale přestat být jejich neustálým pozorovatelem. Když se člověk přestane soustředit sám na sebe a začne se věnovat něčemu, co ho přesahuje, úzkost i pocit prázdnoty často přirozeně ustupují.

Nikdy jsme neměli tolik možností, zábavy a pohodlí. Vyšší míra blahobytu mezi lidmi nikdy nebyla rozprostřena. Přesto počet lidí s psychickými obtížemi dlouhodobě roste. Možná je to právě proto, že jsme se naučili hledat hlavně příjemné zážitky, ale zapomněli jsme hledat důvod, proč ráno vstát z postele.

Franklova odpověď nebyla jednoduchá ani pohodlná. Neříkal lidem, aby mysleli pozitivně. Nabádal je, aby hledali odpověď na mnohem těžší otázku: Co ode mě právě teď život očekává?

Právě v této otázce podle něj často začíná cesta ven z pocitu prázdnoty.

Samozřejmě by bylo chybou tvrdit, že nalezení životního smyslu dokáže samo o sobě vyléčit klinickou depresi. Ta je složité onemocnění a často vyžaduje odbornou psychoterapii (dle Frankla logoterapii), někdy i medikaci. Franklova myšlenka ale připomíná něco důležitého: člověk nepotřebuje jen přežívat. Potřebuje vědět, proč žije. A právě to „proč“ může být jedním z nejsilnějších zdrojů psychické odolnosti.

Zdroje: