Článek
1. Politika jako nátlak: „bereme stát jako rukojmí“
Jedna z prvních velkých stop Motoristů ve vládě nebyla reforma, zákon ani úspora. Byl to spor o jmenování ministra. Petr Macinka zašel tak daleko, že při prosazování Filipa Turka vyvíjel tlak na prezidenta a bral si Českou republiku jako rukojmí. To není tvrdé vyjednávání, ale ukázka stylu: buď bude po našem, nebo spálíme mosty. A to velmi dětinským způsobem - ohlášené ignorování hlavy státu ve světě moc obdob nemá.
2. Normalizace extrémní rétoriky
Výroky o „deratizaci úředníků“ nebo „parazitech“ by ještě před pár lety znamenaly okamžitý konec politické kariéry. Oprávněně! Dnes? Motoristé je relativizují, zlehčují, vysvětlují. A někdy i hájí. A když už se omlouvají, tak stylem omluvy, která je spíše přiznání - omlouvám se, jestli to urazilo jednu skupinu lidí, myslel jsem tu druhou. Tohle není jen nevkus. To je posun hranice toho, co je v politice přijatelné. A ten posun je tak rychlý sešup dolů, že připomíná akciové trhy po pátečním prohlášení Donalda Trumpa.
3. Ideologie místo reality
Motoristé postavili svou identitu na boji proti „zelené politice“, cyklistům nebo regulacím. Program? Rušení, odpor, negace. Ale i v programu Motoristů lze najít světlé body. Např. bod Konsolidace veřejných financí: do čtyř let vyrovnaný rozpočet. Zatím to ale moc nevypadá. Slib, že nám zůstanou svobodná média, také začíná mizet v prachu.
4. Rychlá cesta k moci bez obsahu
Motoristé zvládli jeden výkon opravdu dobře: dostat se z okraje až do vlády. Jenže rychlost nebyla doprovázena kvalitou. V podstatě z protestní značky se stal vládní hráč – bez toho, aby prošel mezistupněm, kde se testují nápady, lidé a kompetence.
Výsledek? Hodně sebevědomí, málo výsledků. Čechům je ve světě někdy vyčítáno, že sebevědomím proti některým západním sousedům spíše zaostáváme. To se o Motoristech říct nedá. Alespoň to se povedlo.
5. Kulturní obrození
Když už nic jiného, Motoristé vrátili do politiky knihy. Pan Turek totiž prohlásil, že jich má desítky tisíc. A tím – a teď bez nadsázky – posunul veřejnou debatu na úplně novou úroveň. Místo střetu idejí jsme na chvíli mohli sledovat soutěž v metráži polic. Kdo toho pro českou literaturu vlastně v posledních letech udělal více? O dalších edukačních počinech Filipa Turka v podobě anglické výslovnosti či pravidelných exkurzí do dějin nacistických zvyků, ani nemluvě.
Závěr: Přiznání, které sedí až moc
„Hrozní jsme, já vím.“ A my to už víme také.
Možná to měla být ironie, možná pokus o vtipné odbytí novináře.
Ve skutečnosti je to zatím nejpřesnější programové prohlášení Motoristů; protože jejich politika po sobě zanechává jen konflikty, výroky o „deratizaci“ a nulové řešení reálných problémů.
