Článek
Psal se rok 2021 a inflace už se nenápadně nadechovala k rekordnímu sprintu. Centrální banka to vycítila a začala zvyšovat sazby – nepříjemné, ale nezbytné.
Jenže tehdejší vláda se tvářila, jako kdyby jí ČNB ukradla Vánoce. Premiér vykřikoval o „naprostém nesmyslu“, ministryně financí se předháněla ve slovních obrazech o „kolejích rozvojových zemí“. Výsledek známe: ekonomická realita jim přetáhla mokrým hadrem přes prsty a ukázala, že centrální banka reagovala správně a včas. Politici se mýlí pořád, ale málokdy s takovou sebejistotou a hlučností.
Když se ohlédneme zpátky, působí tehdejší kritika ČNB skoro jako groteska. Zvlášť když inflace následně proletěla ekonomikou rychlostí, kterou by jí záviděl i turbo-vysavač. A centrální banky po celém světě pak horečně doháněly to, co ta naše začala řešit už na jaře.
Politici a sazby: nekonečný příběh lásky a nenávisti
Je stará pravda, že volení politici nemají rádi vyšší sazby. Jasně – dražší dluh, nespokojení voliči, pomalejší ekonomika. Kdyby mohli, hlasovali by pro věčné nula procent a možná by k tomu přihodili i dárek v podobě záporných sazeb pro každého. Jenže nemůžou. A tak aspoň občas kopnou do centrální banky, jako když dítě kopne do kamenů, protože nemůže kopnout do učitele.
Občas jemně, občas ve stylu Donald Trump, který Fedu nadával přes Twitter. U nás se to holt řeší tiskovkami a teatrálními výroky.
A dnes? Déjà vu s příchutí rozpočtového chaosu
Riziko podobného konfliktu se rýsuje znovu. Inflace sice padá, ale centrální banka opakovaně upozorňuje, že jedním z problémů je příliš rozvolněná rozpočtová politika. A to jsme teprve na začátku – pokud platí sliby nové vládní sestavy, čeká nás fiskální rodeo, jaké jsme dlouho neviděli.
Všude prý chybí peníze. A tak se mají masivně sypat, aniž by někdo moc řešil, co to udělá s inflací, deficitem nebo dluhem. A jako třešničku na dortu politické odvázanosti slyšíme o plánovaných dotacích na nákupy nemovitostí pro vybrané skupiny. V situaci, kdy se realitní trh přehřívá permanentně a ČNB to roky označuje za jedno z největších rizik. Nalévat benzín do ohně je možná dobrá show, ale špatná hospodářská politika.
Kdo drží silnější karty?
Nakonec má přece jen větší zbraně centrální banka. Když se vláda utrhne z řetězu, může sazby zvednout znovu – a tím přibrzdit i ty nejdivočejší fiskální plány. A není lepší brzdy než šok pro státní dluhopisovou službu.
Udělá to? To je otázka. ČNB nechce ekonomiku lámat přes koleno, ale pokud bude muset zvolit mezi klidem a cenovou stabilitou, víme, co je pro ni posvátnější.
A já jen doufám, že tentokrát to zvládneme bez festivalu nekompetentních výroků. Protože poslouchat další „moudra“ od lidí, kteří ekonomiku chápou jako excelovou tabulku s tlačítkem „přidej všem“, bychom už opravdu nezvládli.
