Článek
Miloš Zeman. Bývalý premiér, prezident, politický matador. V 90. letech působil jako brilantní prognostik, který s neobvyklou jasnozřivostí komentoval společenské proměny po pádu komunismu. Jeho tehdejší slova byla ostrá, hluboká a varovná. A právě v nich se skrývá fascinující paradox.
Populismus jako největší hrozba
Myslím si, že největším nebezpečím, které nám po revoluci hrozí, je docela obyčejný populismus. Ať už nacionální, ekonomický nebo ekologický.
Citát, v němž Miloš Zeman varuje před populismem jako největším nebezpečím po revoluci, dnes působí až prorocky – a zároveň ironicky. Tehdejší prognostik nabádal politiky, aby měli odvahu říkat lidem nepopulární pravdy a nepodléhali davům, zatímco jeho vlastní politická dráha ukázala pravý opak. Jako premiér začal využívat prvky populismu a polarizační rétoriky, které v prezidentském období naplno rozvinul v podobě nacionálního populismu, útoků na média a stylizace do role mluvčího „obyčejných lidí“ proti „elitám“. Zeman tak během let sám naplnil varování ze svého citátu – stal se symbolem přesně toho populismu, před nímž kdysi varoval.
Stalin v nás – touha po jednotě a jasnosti
Teď přicházejí dvě další vrstvy – ekonomická a sociální. Vznikne u nás střední stav, majetková diferenciace a při tradičním českém rovnostářství se tady opět objeví zesílená závist a sociální konflikty. A pak je tady další vrstva. To je ten Stalin v nás. … Člověk si říká, vždyť je to proboha jasný, jak může ten idiot tvrdit opak? Jenže za prvé je to jasné jen vám, za druhé bůhví, jestli vaše jasnost je skutečnou jasností. My všichni podvědomě toužíme po monolitní jednotě. Sice natřené na jinou barvu, ale stále monolitní. A podstata není v barvě. Stále se ještě bohužel chováme komunisticky.
V tomto citátu Zeman vystupuje jako pozoruhodně uvědomělý analytik české povahy po roce 1989. Varuje před návratem starých schémat – závisti, rovnostářství a sklonu k myšlení v jednotě místo plurality. Upozorňuje, že i po pádu komunismu v nás „zůstal Stalin“ – tedy hluboko zakořeněná touha po jednomyslnosti a odpor k odlišným názorům. O to paradoxnější je, že v pozdější politické kariéře Zeman sám tyto rysy neskrytě podporoval: místo kultivace pluralitní debaty vytvářel ostré příkopy mezi „námi“ a „jimi“, zesměšňoval oponenty a s oblibou moralizoval z pozice jediného držitele pravdy. Jeho vlastní styl politiky tak potvrdil diagnózu, kterou kdysi trefně popsal – že česká společnost má problém zbavit se autoritářského dědictví, a že i ti, kdo ho nejlépe chápou, mu často nedokážou uniknout.
Touha po řádu a hledání krotitele
V každém člověku je vedle touhy po svobodě také touha po řádu. (…) A nám samozřejmě hrozí riziko, že se opět semkneme do davu. Ten dav bude stát na druhé straně barikády, než stával, ale bude to tentýž dav. Proto bychom se měli vyhnout všem davovým psychózám, všem populistickým náladám. Tato společnost, které bylo několikrát v historii puštěno žilou tím, že nejlepší část její inteligence emigrovala, stojí před poměrně silným rizikem, že jakmile bude zbavena jednoho krotitele, začne si sama hledat jiného. Kohokoliv nabízejícího sílu, právo, pořádek a samozřejmě nádavkem prosperitu – a jen tak mimochodem i spravedlnost. Ovšem spravedlnost v tom jedině správném výkladu.
V posledním citátu Zeman přesně pojmenovává nebezpečí, že se společnost po ztrátě jedné autority začne sama dožadovat nové „silné ruky“, která jí nabídne řád, pořádek a jednoduchou spravedlnost. Varuje před davovou psychózou a přirozenou lidskou touhou ne po svobodě, ale po jistotě. O to zajímavější je, že o mnoho let později sám tento mechanismus podpořil, když se stal téměř politickým patronem Andreje Babiše - právě toho typu vůdce, který staví na představě, že dokáže zajistit pořádek, efektivitu a spravedlnost „pro obyčejné lidi“. Zeman tak svým jednáním naplnil scénář, před nímž kdysi varoval: místo aby pomáhal společnosti překonat touhu po krotiteli, pomáhal ji znovu nasměrovat do jeho náruče.
Současnost
Zeman kdysi přesně popsal české slabosti – populismus, závist, touhu po jistotě a po silném vůdci. Možná proto dokázal později tak úspěšně hrát na jejich struny. Každý národ má své proroky; u nás se jeden z těch nejpřesnějších nakonec stal vlastním proroctvím. Dělal Zeman některé sporné kroky, protože dobře věděl, jak náš národ funguje? Nebo jen zapomněl, před čím sám varoval? V poslední době se obecně zapomíná. I na to, jak moudrý člověk se v bývalém prezidentovi ukrýval. A to je možná fakt, který nyní řadu intelektuálů děsí - pokud se tak neobyčejně chytrý člověk choval tak, jak se choval, jak se mohou chovat ostatní?
