Článek
Jenže co se stane, když tohle pravidlo zkusíme aplikovat na běžný život v Česku?
Dva mediány, žádný luxus
Představme si zatím bezdětný pár, muže a ženu, kde oba vydělávají mediánovou mzdu, tedy zhruba 45 523 korun hrubého. V čistém to vychází přibližně na 36 tisíc korun na osobu, dohromady tedy asi 72 tisíc korun měsíčně. Bavíme se o situaci, kterou zdaleka neznají všechny domácnosti.
Podle naší poučky by jejich rozpočet měl vypadat následovně: kolem 36 tisíc na základní výdaje, zhruba 21,5 tisíce na „život“ a přibližně 14,5 tisíce na spoření a investice.
Na první pohled to nevypadá špatně. Co na to realita?
Nezbytné výdaje: první trhlina
Největší položkou je bydlení. Nájem běžného bytu 2+kk ve větším městě se dnes pohybuje kolem 20 tisíc korun, k tomu je potřeba přičíst zhruba 5 tisíc za energie a služby. Jen za střechu nad hlavou tak pár zaplatí přibližně 25 tisíc korun měsíčně. Samozřejmě, lze bydlet i na vesnici za méně peněz, nicméně o to více by náš pár zase pravděpodobně projezdil při cestě do práce a z práce, jelikož na vesnicích tolik pracovních příležitostí, kde lidé pobírají alespoň ten medián, není.
V tu chvíli už je pryč většina rozpočtu určeného na „nezbytné výdaje“.
Zbývá zhruba 11 tisíc korun na všechno ostatní – jídlo, dopravu, telefon, internet, pojištění a další běžné potřeby. Jenže právě tady se ukazuje problém. Samotné jídlo pro dva vyjde přibližně na 12 tisíc korun měsíčně. Když připočteme dopravu, komunikace a další základní výdaje, dostaneme se zhruba na 43–44 tisíc korun za měsíc.
To znamená, že místo doporučených 50 % tvoří nezbytné výdaje přibližně 60 % příjmů. Pravidlo se začíná rozpadat ještě dřív, než se dostaneme k jakémukoliv „užívání si života“.
Co zbývá na život?
Po zaplacení všeho základního zůstává přibližně 28 tisíc korun. Z této částky by podle poučky mělo jít přes 14 tisíc na spoření a více než 21 tisíc na volnočasové výdaje. Jenže dohromady je to víc, než kolik reálně zbývá.
Pár tak musí dělat kompromisy – buď omezí spoření, nebo výrazně zredukuje své výdaje na zábavu, dovolenou či oblečení.
V praxi to znamená, že „30 % na zábavu“ se smrskne na podstatně menší částku. Ano, pár si může zajít několikrát do měsíce do restaurace, ale větší výdaje – dovolená, vybavení domácnosti nebo třeba nečekané opravy – rozpočet rychle rozkolísají.
A to jsme pořád ve fázi, kdy oba pracují.
Zlom: mateřská / rodičovská
Zásadní moment přichází ve chvíli, kdy se narodí dítě a jeden z příjmů prakticky zmizí. Příjem domácnosti klesne přibližně na 48 tisíc korun měsíčně – mužův čistý příjem a zhruba 12 tisíc korun rodičovské.
Podle stejného pravidla by domácnost měla nově utratit maximálně 24 tisíc korun za nezbytné výdaje.
Jenže samotné bydlení stojí kolem 25 tisíc.
Jinými slovy, limit je překročen ještě dřív, než rodina zaplatí první nájem. Tady vidíme, že při rozmýšlení, zda slevím z položky šetření a investice nebo z položky volnočas, bychom měli brát v úvahu nutnost spoření na základ na hypotéku, na tvorbu minimálně 6 měsíční výdajové rezervy atp.
Realita místo poučky
Celkové základní výdaje se přitom zásadně nesníží. Naopak přibydou nové náklady spojené s dítětem. Reálně se tak domácnost dostává někam ke 40 až 45 tisícům korun měsíčně na nezbytné výdaje, což představuje zhruba 90 % jejího příjmu.
V tu chvíli přestává dávat smysl mluvit o nějakém rozdělení 50/30/20. Kategorie „zábava“ prakticky mizí a spoření se stává spíš teoretickým pojmem.
Rodina neřeší, kolik investovat. Řeší, jak vyjít. A do toho si může prohlížet nářky politiků o tom, že se rodí nejméně dětí v historii a lidé by se měli doma více snažit vyrábět nové daňové poplatníky, protože jinak nebude nikdo, kdo by pracoval na důchodce.
Kolik stojí „správné“ bydlení?
Pokud by se pár měl pravidla skutečně držet i během mateřské, musel by snížit své nezbytné výdaje na zhruba 24 tisíc korun.
Po odečtení jídla, dopravy a dalších nutností by na bydlení zbývalo přibližně 10 až 12 tisíc korun měsíčně.
To v dnešní realitě znamená buď výrazně horší standard, nebo bydlení mimo větší města a to ve vlastním. Jenže to je, jak jsme si ukázali, celkem problém, pokud rodina nemá tučné dědictví, podporu od žijících rodinných příslušníků či nedokázala dostatečně osekat kategorii „život“.
Závěr
Pravidlo 50/30/20 není špatné. Ale ukazuje se, že dnes už nepopisuje realitu „normálního života“.
Co s tím? Pravidlo má smysl přepsat do české reality. Místo 50/30/20 je pro většinu domácností realističtější uvažovat spíše v poměru 65/15/20 – tedy vyšší podíl nezbytných výdajů (bohužel), tím i skromnější prostor pro zábavu, ale zachované spoření. Dvacet procent na spoření totiž není luxus – je to pojistka proti tomu, aby vás jedna nečekaná událost shodila ze židle.
A pokud ani tenhle upravený poměr nevychází? Pak problém není v tom, že špatně hospodaříte. Pak problém leží jinde – v cenách bydlení, ve výši mezd a v nastavení systému, který rodiny s dětmi staví do situace, kde ani při mediánovém příjmu nemají skutečnou volbu.
