Proč je komunismus špatný nápad?

Myšlenka „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ může působit jako morální ideál, ke kterému bychom měli směřovat. Jenže historie ukazuje, že když se tato vize převede do reality, přichází nevyhnutelné zklamání a často i tragédie. Pojďme se podívat na realitu s komunismem spojenou.

Aby mohl komunismus fungovat, musí stát kontrolovat veškeré výrobní prostředky a přerozdělovat bohatství. To v praxi znamená, že jednotlivci ztrácejí možnost svobodně podnikat, rozhodovat o své práci nebo si vybrat, co a od koho si koupí. Zní to už dnes jako klišé, ale možnost koupit si jen jeden druh zboží byl reálný problém - to zboží často postrádalo kvalitu a nebo rovnou nebylo. Při poslední návštěvě Kuby nám paní průvodkyně zrušila termín, protože stála dlouhou frontu na maso. To si dnes už u nás, bohudík, neumíme představit.

Jakmile stát ovládá ekonomiku, nevyhnutelně roste i jeho moc nad životy lidí.
Historie ukazuje, že komunistické režimy musely potlačovat opozici, cenzurovat média a sledovat občany, aby si udržely kontrolu. Svoboda projevu, cestování a sdružování se tak stává luxusem – nebo úplně mizí. Jak dnes hodně lidí běduje nad smazáním svého příspěvku na imperialistickém Facebooku, tak také hodně lidí zapomíná, že v dřívějším režimu by nemohli napsat vůbec nic. Dnes nemůžeme psát sprostá slova.

Ekonomika potřebuje motivaci k inovacím, práci a efektivitě. V kapitalismu tuto motivaci zajišťuje konkurence a možnost finančního zisku. V komunismu, kde jsou odměny stejné bez ohledu na výkon, motivace mizí. Zisk je dnes trnem v oku řady lidí z toho důvodu, že v cizím zisku vidí svoje vlastní neštěstí. Zapomínáme ale, že zisk motivuje podnikatele podnikat a zlepšovat život všem - bez touhy po zisku a lepším životě nemá nikdo motivaci postavit hezkou restauraci, kde bude dbát na kvalitní servis. Nikdo nebude motivován v podstatě k ničemu, už vůbec ne k tomu, aby posouval svět kolem nás k lepšímu.
Centralizované plánování navíc nikdy nedokáže pružně reagovat na potřeby společnosti. Nedostatek tržních signálů - zejména cen, které odrážejí poptávku a nabídku - vede k plýtvání, nedostatku některých výrobků a nadbytku jiných. Zkrátka když kapitalista vyrobí produkt, jehož výroba stála 100 korun a následně zjistí, že lidé jsou ochotni zaplatit mu 70 korun, jinak to nikdo nechce, tak tento produkt přestane vyrábět, aby se vyvaroval ztrátě. Centrální plán s takovou možností moc nepočítá, vyrábět se prostě bude a hotovo.
Historická zkušenost Sovětského svazu, Československa či východního bloku jasně ukázala, že komunistické ekonomiky dlouhodobě nedokázaly držet krok s kapitalistickými státy na Západě. Kde asi soudruzi udělali chybu?

V komunismu má být vše „společné“. Na první pohled to zní ušlechtile, ale v praxi se tím stírá osobní odpovědnost. Když je úspěch i neúspěch sdílený, mizí přirozená snaha být lepší, pracovat víc nebo tvořit inovace.
Společnost bez osobní motivace se postupně propadá do průměrnosti, kde se neodměňuje iniciativa, ale loajalita k systému. Obrovský průšvih také je, když do vedení společnosti dosadíte nevzdělané dělníky, kterým chybí odbornost a vzdělání. Jako nechcete, aby Vás operoval nelékař, tak nechcete, aby cokoliv vedl laik. Dovede totiž cokoliv, ale často do pekla.

Kapitalismus má své problémy - nerovnost příjmů, hospodářské cykly, tlak na spotřebu. Přesto v porovnání s komunismem nabízí něco zásadního: svobodu volby a motivaci k růstu.
V kapitalistické ekonomice může kdokoli založit firmu, investovat, vymyslet nový produkt nebo si vybrat, pro koho bude pracovat. Konkurence žene inovace vpřed, zvyšuje kvalitu a snižuje ceny. Efektivita práce žene celou ekonomiku dopředu a silná ekonomika zvedá životní úroveň všech obyvatel, včetně těch nejslabších. Ačkoliv se i dnes najde nespočet lidí, kteří věří, že se mají zle, je neoddiskutovatelné, že se máme nejlépe v historii. Střední vrstva ještě pár století zpět vůbec neexistovala. A nejslabší prostě umírali. Kapitalismus umožňuje sociální politiku – stát může z daní financovat zdravotnictví, školství nebo pomoc slabším, aniž by musel zrušit samotnou podstatu tržní ekonomiky. Česká republika budiž nejlepším možným příkladem. Ačkoliv komunismus zničil velkou část našeho potenciálu a mohli jsme se mít mnohem lépe, i tak jsme dokázali velké věci. Největší bolístkou je nám kolektivní selektivní paměť mnoha starších občanů, jejichž zejména ekonomické myšlení je zřejmě poroucháno, ale nové generace mají novou sílu a my se s touto generací budeme mít zase o něco lépe, všichni, i když si to možná ani moc nezasloužíme.

Komunismus může na první pohled působit jako cesta k rovnosti a spravedlnosti. Ale aby mohl fungovat, musel by popřít základní lidskou přirozenost: touhu po svobodě, uznání a lepším životě. A to nejde. Následují proto pouze mrtví, zbídačení a zcela odlidštění lidé, bez jakékoliv touhy po smyslu. Komunismus pod rouškou vlídné tváře cílí na nejhorší lidské vlastnosti a dělá z lidí při nejlepším hloupé stroje a při nejhorším udavače.

Historie už ukázala, že výměnou za domnělou „rovnost“ dostáváme chudobu, ztrátu svobody a stagnaci. Kapitalismus sice není dokonalý, ale nabízí lidem možnost rozhodovat o svém životě – a právě to je hodnota, kterou žádný ideál nemůže nahradit. A možná i to, čeho se tolik Čechů i dnes tolik bojí.