Karel Gott: Zlatý hlas komunistické totality a privilegovaný člen KSČ

Byl to příběh jako z hollywoodského thrilleru, ovšem režírovaný v ponurých kulisách reálného socialismu. Karel Gott nebyl jen symbolem normalizace. Byl jejím nejlesklejším vývozním artiklem, privilegovaným členem KSČ i mužem, nad kterým režim držel ochrannou ruku i v situacích, které by běžnému občanu zničily život.

Dnešní optikou vnímáme Gotta jako muže srostlého s režimem. Ale v roce 1952 bylo všechno jinak. 13ti letý žák se tehdy pokusil o nemyslitelné: se spolužákem se vydali ke státní hranici s cílem emigrovat. Tento naivní pokus skončil zadržením a v jeho životě znamenal první velký černý puntík. Později mladý Gott pochopil, že pokud chce zářit, musí se naučit tančit v rytmu, který udává moc.

Skutečnou „bombou“ v jeho životopise je však fakt, že mladý zpěvák nehledal cestu k úspěchu jen skrze talent. Dokumenty Archivu bezpečnostních složek uvádějí, že Karel Gott byl již v ČKD přijat za kandidáta KSČ a na konzervatoři byl následně prověřen a přijat za člena KSČ. Tento fakt z něj dělal privilegovaného kádra již v roce 1964, kdy o něm Kontrarozvědná správa MV sepsala jako o studentovi Státní konzervatoře a členu divadla SEMAFOR memorandum. Nebyl jediným členem strany v rodině. Jeho otec byl členem KSČ již od roku 1945.

Neuvěřitelný důkaz o již tehdejší Gottově nedotknutelnosti přináší zpráva Kontrarozvědné správy z února 1964. Karel Gott se 3. února 1964 pokusil o nelegální přechod do Západního Berlína přes nádraží S-Bahn Friedrichstrasse. Použil k tomu falešné doklady – konkrétně staré povolení, u kterého pomocí zmizíku upravil data platnosti i vystavení.

Svůj čin odůvodnil tím, že má 20 DM a za to si chtěl v Západním Berlíně koupit gramodesku a navštívit kino. Zatímco běžný občan by za padělání dokladů a pokus o nelegální překročení státní hranice na Západ čelil tvrdým trestům, vyhazovu z práce a pravděpodobně vězení, Gott vyvázl bez následků.

Gott se tehdy obával pouze toho, aby se incident nehlásil do Prahy, protože by mohl přijít o možnost jezdit se souborem do zahraničí. Systém mu toto provinění odpustil.

StB si na Gotta pečlivě střádala munici i v oblasti soukromí. Záznamy o údajném opakovaném exibicionismu v tramvaji z let 1958 a 1962 (v té době mu bylo mu 19 a 23 let) sloužily jako klasické „kompro“ – nůž na krku v rukou státní policie, který mohl umělce kdykoliv společensky zlikvidovat. Dodnes se neví, zda-li se obě příhody opravdu staly nebo jestli byly záznamy o druhé události padělkem, dodatečně vyrobeným StB, aby mohla zpěváka vydírat. V roce 1971 se Gott s kolegy z kapely pokusil zůstat v Západním Německu, ale režim jej zlomil skrze nátlak na jeho rodiče. Výsledkem byl ponižující dopis Gustávu Husákovi, kde zpěvák sliboval věrnost normalizaci výměnou za možnost dále koncertovat na Západě. Karel Gott se k autorství nikdy nepřiznal, stejně jako celý život o sobě hovořil jako o nestraníkovi.

V roce 1977 propůjčil Karel Gott svou tvář propagandistickému divadlu. V Divadle hudby se aktivně zúčastnil odsouzení „ztroskotanců a samozvanců“ z Charty 77. Tak byla celá akce, na níž se zúčastnili prorežimní umělci, podávana široké veřejnosti v tehdejších sdělovacích prostředcích. S uměním to nemělo nic společného, byla to veřejná poprava solidarity. Jeho hlas tehdy posloužil jako beranidlo, které mělo rozbít jakýkoliv odpor a legitimizovat pronásledování kolegů, kterou třeba byla Marta Kubišová.

Za účast na tomto prořežimním divadle byl i náležitě odměněn. Záhy v témže roce obdržel titul „zasloužilý umělec“. Tím stranou řízené vedení kultury oceňovalo umělce, kteří se vedle uměleckých výkonů uměli patřičně sklonit i před autoritou komunistické strany.

V tomto kontextu je třeba dodat, že Gott v roce 1985 obdržel jako první zástupce populární hudby titul „národní umělec“. To bylo nejvyšší umělecké ocenění od komunistického režimu. Převzal ho z rukou nejvyššího vůdce komunistů a prezidenta Gustáva Husáka.

Mimo jiných výhod, mezi které patřilo např. více pracovních příležitostí (častější obsazování, více koncertů ap.), obě tato ocenění pro jejich držitele znamenala i vyšší honoráře za jejich práci.

Vztah StB ke Gottovi se v 80. letech posunul do roviny bizarní „péče“. V červenci 1982 obdržel zpěvák výhružný dopis od skupiny „Charta-82“, která po něm žádala 3 miliony korun, jinak hrozila jeho likvidací. Režim okamžitě spustil akci Slavík.

Nešlo však o běžné vyšetřování. Gottovi byl odposloucháván telefon, na místě plánovaného předání peněz hlídkovalo 30 příslušníků StB a VB, byly použity prostředky nočního vidění, k dispozici byly dva vrtulníky. Při fingovaném předávání výkupného u silnice do Kolína se v kufru Gottova vozu schovával ozbrojený agent se samopalem.

Historici dnes poukazují na to, že celá akce mohla být zinscenovaným divadlem samotné StB. Cílem bylo Gotta k smrti vyděsit a následně mu demonstrovat, že jedinou bezpečnou náručí je pro něj socialistický stát. Tato strategie „ochrany“ upevnila jeho loajalitu víc než jakýkoliv přímý teror.

Abychom pochopili Gottovo postavení, musíme se podívat na čísla. V 80. letech byla průměrná měsíční mzda v Československu kolem 2 700 Kčs. Gottovy příjmy byly z jiného vesmíru. Za jediný koncert bral paušály v řádech desítek tisíc korun. Skutečné bohatství však tvořily valuty z NSR. Přestože státní agentuře Pragokoncert odevzdával až 30 % příjmů jako „výpalné“, zůstával multimilionářem. Zatímco národ na auto šetřil roky, Gott hostil světové celebrity ve vile, která odpovídala standardům Beverly Hills.

Gottův příběh nekončí pádem železné opony. 4. prosince 1989 stanul na balkonu Melantrichu vedle Karla Kryla, aby spolu zaspívali československou hymnu.

V 90. letech další Gottovou kontroverzí byla jeho účast v nadaci Interpo. Nadace měla pomáhat rodinám policistů, ale v pozadí stáli lidé s vazbami na předlistopadové represivní složky a postavy rodícího se podsvětí, kterým byl například František Mrázek.

Kruh se uzavřel: muž, kterého kdysi státní bezpečnost „přikryla“ při mnoha porušeních zákonů, se stal tváří nadace ovládané těmi, kteří o něm věděli z archivů úplně všechno.

Debata o Gottově státním pohřbu byla v roce 2019 posledním potvrzením jeho rozporuplnosti. Patří poslední nejvyšší státní pocta člověku, který byl tváří totalitního režimu, privilegovaným členem KSČ a jemuž komunistický režim odpouštěl činy, za které jiní i s celými rodinami ztráceli svobodu?

Mění fakt, že Gottovi procházely trestné činy, které by zlikvidovaly život každému běžnému občanovi a  že byl již od mládí členem KSČ, váš pohled na jeho kariéru? Byl to jen jeho talent, nebo i systémová protekce, co ho vyneslo na vrchol? Měl mít umělec s takovou minulostí státní pohřeb? Napište svůj názor do komentářů, zajímá mě váš pohled na věc.

Téma vztahu Karla Gotta a totalitní moci zdaleka není vyčerpáno. Pracuji na dalších informacích z jeho soukromého a pracovního života získaných z archivních materiálů, které dosud nebyly zveřejněny. Jak zachytila síť StB jeho rodinné poměry? Jak ho StB osobnostně hodnotila? Užíval si svého, na tu dobu nepředstavitelného majetku, jen sám pro sebe, nebo dokázal také pomoct jiným lidem? Sledujte můj profil, ať vám neuteče pokračování této hloubkové sondy do osudu nejslavnějšího českého zpěváka.

Zdroje:

Archiv bezpečnostních složek (ABS): Osobní svazek registračního čísla 12891 (Karel Gott). Digitální archiv ABS

Dopis Gustávu Husákovi (1971): Originál v archivech ÚV KSČ / ABS.

Rudé právo (1977): Archivní vydání k Antichartě. Digitální archiv NK ČR

Archiv Pragokoncertu: Dokumentace k sazebníkům a odvodům valut (Národní archiv).

Klusák, Pavel: Gott. Československý příběh. Brno: Host, 2021. Více o knize

Frolík, Josef: Špion vypovídá. Praha: Orbis, 1990.

Kmenta, Jaroslav: Kmotr Mrázek. Praha: JKM, 2007. Web autora

Štaidl, Ladislav: Víno z hroznů. Praha: Epoka, 2003.

Schovánek, Radek: Operace Slavík. Studie pro portál Minulost.cz.

Český statistický úřad: Historická ročenka mezd a cen v ČSSR. Web ČSÚ

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR): Projekt Anticharta. Web ÚSTR

Česká televize: Příběhy železné opony – Karel Gott. Sledovat v iVysílání