Karel Gott v Las Vegas: Jak se z amerického propadáku stal největší mýtus československého popu

Příběh o cudných tanečnicích, poloprázdném sálu a show, kterou americké odbory označily za „vodíkovou bombu všech dob“.

Karel Gott byl mistrem nejen zpěvu, ale i sebeprezentace. Dokázal prodat „socialistickému“ Československu image světové hvězdy, která se v Las Vegas potkává s Elvisem a učí Američany, jak se dělá showbusiness. Ale jak už to u velkých legend bývá, realita měla k triumfálnímu pochodu hodně daleko.

Karel Gott do Vegas neodletěl jako svobodný umělec na zkušenou. Byl luxusním „exportním artiklem“ v rukou státu a jeho vlivných hráčů. Celou operaci v pozadí řídil František Spurný (bývalý manažer Lucerny a manžel Yvetty Simonové), skutečná šedá eminence československé popmusic. Ten přes švýcarského prostředníka Wernera Schmida prodal balíček „východního umění“ americkému producentovi Alanu Leemu.

Lee pro hotel New Frontier namíchal bizarní koktejl s názvem Europa ’68. Recept na úspěch měl být podle něj jednoduchý: hlavní hvězda Karel Gott, precizní orchestr Ladislava Štaidla a k tomu armáda 75 československých tanečnic, artistů a folkloristů. Měla to být oslnivá výkladní skříň talentu zpoza železné opony. Jenže lidé z Pragokoncertu, kteří show plánovali od zeleného stolu v Praze, nedomysleli zásadní věc: že Vegas rozhodně není Lucerna.

Je důležité zdůraznit jednu věc: neúspěch ve Vegas nebyl selháním Karla Gotta. Jeho hlas byl v pořádku, jeho nasazení také. Problémem byl celý koncept show Europa ’68. Americký divák přišel do kasina za rychlou zábavou a sex-appealem, ale dostal tříhodinovou, dramaturgicky neohrabanou estrádu, která připomínala spíše sokolský slet zkřížený s černým divadlem.

Kulturní šok nastal u tanečnic. Vegas vyžadovalo „topless“ vystoupení, což československé dívky odmítly. Producent Alan Lee musel narychlo najmout deset Američanek, aby show dodaly aspoň trochu očekávané pikantnosti. Ani rumunský komik, nasazený jako „volba poslední záchrany“, publikum nerozesmál.

O tom, jaká byla realita v sále, promluvil po letech otevřeně kontrabasista Antonín Gondolán, který byl přímo na pódiu. Jeho slova bourají pečlivě budovaný mýtus o ovacích vestoje:

„Legenda o tom, jak jsme s Gottem dobývali Vegas, není pravda. Po návratu vzniklo notně upravené vyprávění…“

vzpomínal Gondolán. Podle něj byla realita taková, že show prostě netáhla a sál pro tisíc lidí zůstával poloprázdný.

Zatímco doma se mluvilo o světovém triumfu, v Americe se psalo o „disappointment“ (zklamání). Prezident svazu hudebníků Frank Leone show bez obalu nazval „vodíkovou bombou všech dob“ – což je ve Vegas termín pro totální komerční propadák.

Dlouhé měsíce v poloprázdném hotelu si vybraly daň na psychice celého souboru. Zatímco Gott se snažil profesně růst a sledoval v sousedních hotelech hvězdy jako Elvis Presley nebo Otis Redding, zbytek výpravy propadal deziluzi. Náročné tempo a vědomí, že show je propadák, vedly u některých účinkujících k alkoholovým excesům.

Když hotel New Frontier po zhruba šesti měsících show předčasně ukončil, oficiální verze pro československá média zněla: „Změna majitele hotelu znemožnila pokračování“. Skutečnost byla prostší – nízké tržby a nezájem publika.

Gott, Štaidl a Spurný se vrátili jako vítězové. V době bez internetu bylo snadné přibarvit realitu. Gott v autobiografii Má cesta za štěstím citoval pochvalné americké recenze, které se však novinářům (např. i z Aktuálně.cz) nikdy nepodařilo v dostupných databázích dohledat.

Pro režim byl Gottův „úspěch“ propagandistickým trumfem.

Stal se „nedotknutelným“ a privilegovaným, což vyvolávalo v branži obrovskou vlnu závisti. Ostatní zpěváci zůstávali v šedi domácích kulturáků, zatímco Gott si díky vlivnému týmu a státní podpoře budoval auru dobyvatele Ameriky.

Paradoxně právě toto kolektivní fiasko celé show Europa ’68 udělalo z Gotta hvězdu, jakou známe. V Las Vegas totiž jako jediný z celého souboru pochopil, jak vypadá skutečný vrcholový showbusiness. Viděl chyby producenta Alana Leeho i nepružnost československé dramaturgie.

Domů si přivezl americké návyky a repertoár, který později s pomocí německého labelu Polydor přetavil v celoevropskou kariéru.

Byl tedy rok 1967 v Las Vegas úspěchem? Z pohledu show Europa ’68 to byl kolosální propadák. Z pohledu marketingu Karla Gotta to byl mistrovský kousek. Dokázal totiž nemožné: prohrát v Americe, ale doma z toho udělat legendu, která žije dodnes.

Podruhé se Karel Gott vrátil do „města hříchu“ v roce 2008. Už ne jako exportní artikl socialistického státu, ale jako suverénní legenda, aby zde v kapli Wedding Bells udělal svůj nejdůležitější osobní krok. Vzal si za ženu Ivanu Macháčkovou. Kruh se uzavřel. Město, které kdysi uštědřilo lekci jeho egu, ale odstartovalo jeho hvězdnou kariéru, se nakonec stalo místem jeho největšího soukromého triumfu.

Jestli vás můj článek zaujal, nepřehlédněte ani předchozí sondu do života Karla Gotta, publikovanou pod názvem: Karel Gott: Zlatý hlas komunistické totality a privilegovaný člen KSČ.

Téma Karla Gotta není zdaleka vyčerpáno. Pracuji na dalších informacích z jeho soukromého a pracovního života získaných z archivních materiálů, které dosud nebyly zveřejněny. Sledujte můj profil, ať vám neuteče pokračování této sondy do života nejslavnějšího českého zpěváka.