Článek
Husákovy děti dnes pomalu stojí na hranici svých sil.
Celý život pracovala. Platila daně. Vychovávala děti. Stavěla domy. Držela nemocnice, fabriky, dopravu i služby.
A co slyší dnes? Pracujte déle. Důchod bude později. Připojišťujte se. Spořte si. Ještě to vydržte.
Jenže tělo po padesátce už není tělo dvacetiletého člověka.
A tak se ptám:
Kdo bude dělat práci, kterou dnes nikdo nechce?
Protože současně slyšíme, že pracovní síly není dost.
Porodnost klesá. Mladí lidé odkládají děti. Bydlení je drahé. Rodiny nemají jistotu.
A místo toho, aby stát především řešil, proč mladí lidé nemají podmínky pro rodinu, hledá další a další „strategie“.
A pak se podíváme na západní Evropu.
Některé země tam dnes řeší problémy s integrací, nelegální migrací, kriminalitou, bezpečností a vznikem komunit, které se do většinové společnosti začleňují jen velmi obtížně.
A my?
My se tváříme, že se nás to netýká.
Týká.
Proto potřebujeme migrační politiku, která nebude založená na naivitě ani na nenávisti.
Kdo přijde, má respektovat naše zákony, pracovat, pokud může, a přijmout odpovědnost za svůj život.
Stejně tak ale musíme přestat přehlížet problémy, které máme doma.
Pokud někdo může pracovat, měl by pracovat.
Pokud někdo celý život pracoval, neměl by být za svou poctivost potrestán tím, že bude muset pracovat do vyčerpání.
Pravidla musí platit pro všechny.
Bez ohledu na původ.
Bez ohledu na sociální skupinu.
Bez ohledu na to, koho volí.
Protože jinak se dostáváme do absurdní situace.
Jedné generaci říkáme:
„Musíš pracovat déle.“
Druhé říkáme:
„Musíš si všechno zaplatit sám.“
A třetí říkáme:
„Nebojte se, stát to nějak vyřeší.“
Tak mě napadá… Co budeme dělat za dvacet let?
Naklonujeme Husákovy děti?
Posuneme důchod na osmdesát?
Nebo budeme čekat, že nás zachrání další a další pracovní síla ze zahraničí?
Protože zatím to vypadá, že Husákovy děti mají pro stát jedinou povinnost:
PRACOVAT. PLATIT. VYDRŽET. A MLČET.
A když už nemohou?
Tak jim řekneme:
„Měli jste si víc spořit.“
Možná je nejvyšší čas přestat s jednou z nejsilnějších generací v historii České republiky zacházet jako s toaletním papírem české politiky.
Použít.
Vyždímat.
Spláchnout.
A hledat další. Tak co myslíte? Je správné pořád posouvat důchodový věk? Kdo bude za 20 let pracovat? Jak má vypadat migrační politika? Máme se poučit z problémů západní Evropy? A proč stát nedokáže vytvořit podmínky, aby mladí lidé chtěli mít děti?
Napište svůj názor. Tentokrát opravdu bez obalu.
Protože jestli to nevyřešíme dnes, za dvacet let už nebude otázka, kdo půjde do důchodu.
Otázka bude:
KDO NA NĚJ BUDE VŮBEC MÍT.
