Článek
Aby elektrická síť mohla plnit své úkoly, musí být regulovatelná. Zdroje výkonu (jaderné, uhelné, plynové, vodní, obnovitelné) však mají z tohoto úhlu pohledu diametrálně odlišné vlastnosti. Pokud dojde k přetížení sítě, dojde ke změnám frekvence jednotlivých zdrojů a z toho pak k obrovským ztrátám výkonu. Z principu stability chodu jsou jaderné elektrárny schopné měnit svůj výkon pouze o 10 % a navíc tuto změnu mohou dělat relativně pomalu (asi 5 % výkonu za minutu), takže na rychlé změny nejsou schopny včas reagovat. Nové konstrukce reaktorů však již počítají s regulovatelností až 50 %.
Uhelné elektrárny jsou, z hlediska stability hoření pod kotlem, schopny udržet stabilní chod maximálně do 50 % výkonu a rychlost změny výkonu je pro udržení stability sítě nedostatečná. Mnohem lépe na tom s regulovatelností výkonu jsou plynové elektrárny, kde doba reakce na změnu výkonu je řádově ve vteřinách až desítkách vteřin. Vodní elektrárny jsou z hlediska regulace nejvýhodnějším prvkem. Jejich doba reakce se pohybuje kolem 8 vteřin. Přečerpávací elektrárna ma jako jediná schopnost rychle absorbovat část nadvýroby s rekcí řádově několik desítek vteřin. U alternativních zdrojů není problém v době reakce, ale v tom, zda v době potřeby jsou v provozu (noc u solárních zdrojů, bezvětří u větrných elektráren).
Z uvedeného vyplývá, že udržet stabilitu sítě není jednoduché a rovněž i to, že síť lze postavit pouze na jednom typu zdroje.
