Rusko veřejně podporuje Kamalu Harrisovou – a v tom je háček

Rusko veřejně podporuje Kamalu Harrisovou. Znamená to, že bychom ho měli poslechnout?

Ve světě diplomacie je Rusko zemí, která si zakládá na tom, že to, co říká, a to, co dělá, se může dramaticky lišit. Ostatně, kdo je mistrem v umění říkat jedno a dělat přesný opak? Je to sofistikovaná hra na schovávanou, ve které Rusko exceluje už po dekády. A právě z tohoto důvodu si někteří lidé lámou hlavu nad nejnovější situací: Rusko veřejně podpořilo americkou viceprezidentku Kamalu Harrisovou. Měli by Američané Rusko poslechnout – protože co říká veřejně, to vlastně nechce?

Rusko ve světě diplomacie zavedlo zvláštní tradici, kterou bychom nazvali „diplomatická škola ruského střihu“. Zjednodušeně řečeno, Rusko má ve zvyku veřejně vyjadřovat stanoviska, která nakonec nejsou v souladu s jejich skutečnými záměry. Možná , že je to právě tento přístup, který Moskvu tak dlouho udržuje v diplomatické hře.

Klasickým příkladem této „ruské školy“ byla anexe Krymu. Zatímco představitelé Kremlu vehementně tvrdili, že nemají žádný úmysl zasahovat do ukrajinského území, ruské jednotky se tiše přesouvaly na Krym. A nakonec? „No, Krym je ruský! Ale my jsme o tom přeci nikdy nemluvili!“ Nejen že se takový obrat stal symbolem pro celou zahraniční politiku Ruska, ale také položil základ pro nový axiom „když Rusko říká, že něco neudělá, znamená to, že to už dělá.“

Ve skutečnosti je ruská taktika mnohem starší. Během studené války bylo běžné, že Sovětský svaz veřejně odsuzoval rozšíření jaderných zbraní. Moskva volala po světovém míru a odzbrojení, zatímco za zavřenými dveřmi roztáčela svoje jaderné továrny na plné obrátky. „Jaderná rovnováha musí být zachována,“ říkali, „ale my jsme ten mírumilovný aktér.“ A svět zatím pozoroval, jak se jaderné arsenály hromadí.

Podobná situace nastala i při intervenci do Afghánistánu v roce 1979. „Nepodnikáme žádné kroky směrem k vojenské invazi,“ znělo z Moskvy. A o pár dní později se v Afghánistánu objevily sovětské tanky. Ruské prohlášení a realita se opět střetly v nelítostné hře na protimluvy.

Když tedy Rusko veřejně prohlásilo, že podporuje Kamalu Harrisovou, logicky nás to vede k otázce: Znamená to, že ji vlastně nemají rádi? Pokud Rusko veřejně podpoří amerického politika, je jeho záměrem patrně udělení takzvaného „polibku smrti“, protože ve Spojených státech je jakýkoli náznak ruské podpory diskreditující, ostatně jako všude v civilizovaném světě.

V tomto kontextu je jakákoli ruská podpora vlastně kritika. Pokud Moskva říká „ano“, můžeme to s klidem považovat za „ne“. A jestli říká „podporujeme Harrisovou“, mohlo by to znamenat že si nepřeje, aby byla zvolena.

Samozřejmě, diplomacie není vždy tak jednoduchá. Ale je zřejmé, že cokoli Rusko řekne, musíme brát s notnou dávkou skepse. Některé analýzy tvrdí, že Moskva tímto způsobem testuje reakce veřejnosti. Podporu Harrisové tedy můžeme chápat jako test, zda Amerika zareaguje.

Je to však také jakési diplomatické umění, které si Moskva vypěstovala na mistrnou úroveň. Když například ruské úřady tvrdí, že „nemají zájem o destabilizaci Evropy“, měli bychom se připravit na další krok Kremlu, který povede k destabilizaci Evropy. Není to tedy o tom, co se říká, ale o tom, co se děje v pozadí.

Pokud tedy Rusko podporuje Kamalu Harrisovou, může být moudré zaujmout opačný postoj. Ale zároveň je to i ukázka toho, jak záludná může být moderní diplomacie, když se slova používají jako zbraně, ne jako nástroje porozumění.

Jedno je jisté: ruská diplomatická škola nás naučila, že když něco říkají nahlas, máme čekat přesný opak. Možná je to jen další díl té nekonečné hry, ve které nikdo kromě Moskvy přesně neví, jaký je skutečný plán. A možná právě o to jde – nechat nás všechny v nejistotě.

Na závěr si tak můžeme říct, že zatímco Moskva podporuje Harrisovou, my se můžeme uklidnit myšlenkou, že to nejspíš znamená úplně něco jiného.

Článek je názorem autora.