Článek
Celý život dřeli a platili daně. Proč dnes stát zachází s našimi rodiči jako s přítěží?
Vzpomínám si na pohled jednoho starého pána. Bylo mu přes osmdesát, celý život těžce pracoval, nikdy nikomu nezůstal dlužný ani korunu a vychoval tři děti. Když mu tělo vypovědělo službu a poprvé v životě potřeboval pomoc druhých, nebyl v jeho očích vztek. Byl tam hluboký stud. Bál se, že je své rodině na obtíž. A styděl se za to, že mu jeho celoživotní důchod nestačí ani na to, aby důstojně dožil v pokoji s teplým jídlem a čistou postelí.
V médiích a na sociálních sítích skoro denně narážíme na debaty o tom, jak jsou důchodci pro stát „drahá položka“, jak valorizace zatěžují rozpočet a jak staří lidé projídají budoucnost mladých. Je to neuvěřitelně nefér a lidsky to bolí.
Když se totiž podíváte do reality domovů pro seniory, do rodin, které pečují o nemohoucí mámu nebo tátu, a do čísel, která za tím vším stojí, zjistíte úplně jinou pravdu: stát nechal ty nejzranitelnější lidi na holičkách a ještě v nich vyvolává pocit, že si za to mohou sami.
Za dobu mého působení v agentuře Blackinsight jsem viděl rozpočty desítek organizací a institucí. Ale to, jakým způsobem stát přehlíží sociální péči, není jen otázka špatně nastavených financí. Je to systémové selhání lidskosti.
Splnili všechno, co se po nich chtělo. Co dostali zpátky?
Mezi lidmi a státem existovala po generace jednoduchá, poctivá dohoda: Budete celý život poctivě pracovat, odvádět daně, starat se o děti, a až jednou zestárnete a nebudete moct, společnost vás nenechá padnout na dno.
Tihle lidé svou část dohody splnili do puntíku. Dnes a denně ale narážejí na realitu, která má k bezpečí daleko.
Místa zkrátka nejsou. Zkuste dnes umístit babičku s těžkou demencí do domova se zvláštním režimem. V mnoha okresech vám řeknou, že se čeká rok, dva nebo tři. Rodiny jsou zahnány do kouta, vyčerpané dcery a snachy padají únavou, protože se snaží skloubit zaměstnání s nepřetržitou péčí.
Měsíce nedůstojného čekání. Vyřídit příspěvek na péči je běh na dlouhou trať. Člověk po těžké mozkové mrtvici často čeká měsíce na posudkového lékaře, zatímco rodina netuší, z čeho zaplatí léky a základní asistenci.
Neustálý finanční stres. I když má senior slušný důchod a přiznaný příspěvek, rodiny zjišťují, že na základní věci – od léků přes rehabilitace až po hygienu – musejí doplácet ze svého.
Místo klidného a důstojného podzimu života tak staří lidé žijí v neustálém stresu a pocitu, že někoho okrádají. Přitom jediné, co chtějí, je trocha péče a vlídné slovo.
Kde ty peníze mizí? V kapsách pečovatelek rozhodně ne
Často slýchám podezřívavé otázky, kam ty peníze z důchodů a příspěvků vlastně jdou a jestli si někdo na seniorech nemastí kapsu.
Pojďme se podívat pravdě do očí. Běžte se podívat do kteréhokoliv běžného domova pro seniory. O vaše rodiče a prarodiče se tam starají ženské, které za pár desítek tisíc hrubého tahají z postele nepohyblivé lidi, trpělivě je krmí lžičkou, převlékají a drží je za ruku, když je jim úzko nebo když odcházejí z tohoto světa. Dělají práci, ze které by většina z nás po týdnu utekla s bolavými zády a zhroucenou psychikou.
Peníze nemizí u lůžek. Mizí v šílené státní byrokracii a neefektivním aparátu. Sestry a pečovatelky dnes tráví obrovskou část směny tím, že vyplňují stohy papírů, přepisují záznamy do tabulek a dokazují úředníkům každé pohlazení a každý úkon. Tyto hodiny a hodiny administrativního nesmyslu pak zoufale chybí u samotného člověka.
Celý systém stojí na každoročním prosebném boji o dotace z krajů a ministerstev. Místo toho, aby peníze šly jednoduše a přímo za konkrétním člověkem, živíme aparát úředníků, kteří peníze složitě přerozdělují a kontrolují sami sebe.
Miliardy se nepálí v nadstandardním luxusu pro seniory. Pálí se v razítkách.
Když se šetří na té nejzákladnější lidské důstojnosti
Jedna z nejvíce ponižujících věcí ve stáří je ztráta kontroly nad vlastním tělem. Zeptejte se kohokoliv, kdo se stará o ležícího seniora, jak fungují limity zdravotních pojišťoven na inkontinenční pleny.
Pojišťovny mají nastavené tabulky, které odpovídají leda tak laboratorní teorii. V reálném životě příděl plen těžce inkontinentnímu člověku dojde v polovině měsíce. A co pak? Má zařízení nechat starého člověka ležet v mokru? Samozřejmě že ne. Rodiny tak potupně doplácejí tisíce korun měsíčně navíc jen za to, aby jejich máma nebo táta leželi v suchu a čistotě.
Je neuvěřitelné, že v zemi, která se pyšní svou vyspělostí, nutíme staré lidi a jejich rodiny řešit, jestli si ještě mohou dovolit čistou plenu. To už není o ekonomice, to je o základním lidském soucitu.
Důstojnost není milodar
Každý z nás jednou zestárne. Každý z nás se jednou podívá do zrcadla a zjistí, že mu docházejí síly, že nohy neslouží a že bez cizí pomoci neotevře ani lahev s vodou. To, jak se chováme k lidem, kteří už nemohou stávkovat, nemohou křičet na náměstích a nemohou odejít jinam, ukazuje pravou tvář naší společnosti.
Naši senioři nejsou náklad v kolonce „výdaje“. Jsou to naši tátové, mámy, babičky a dědové. Jsou to lidé, kteří tu nechali kus svého zdraví.
Co je potřeba udělat hned:
- Osvobodit personál od papírů. Osekat úřední vykazování na minimum. Pečovatelka má mít čas na rozhovor s babičkou, ne sedět do noci u počítače a ťukat hlášení.
- Poslat peníze přímo za člověkem. Příspěvek na péči a podpora mají jít jednoduše tam, kde senior žije – ať už se o něj stará rodina doma, nebo potřebuje lůžko v zařízení. Bez ponižujících průtahů a měsíců čekání.
- Vrátit do celé věci úctu. Přestat ze seniorů dělat viníky státního dluhu. Zaslouží si stabilní péči, dobré zázemí a pocit, že na sklonku života nejsou nikomu na obtíž.
Stáří samo o sobě není lehké. Nedělejme z něj pro naše rodiče ještě k tomu noční můru plnou studu a strachu. Dlužíme jim mnohem víc než jen přežívání od důchodu k důchodu.
Zažili jste vy sami v rodině situaci, kdy jste marně hledali péči pro své blízké, nebo vás zaskočilo, jak složité je zajistit základní důstojné dožití? Napište svůj příběh do diskuse – o těchto věcech se musí mluvit nahlas a bez příkras.
